Tvé město o tobě sotva ví.
V domku, kde jsi se zrodil,
mají špinavé cukrářství,
a před tvůj portret rozšafný Němčík pytle mouky tam hodil.
Zde však o tobě hovoří
škeble i chaluha na moři,
výspa tě zná, jež v západu svítí,
a bouřit slyším to ve vlnobití:
Harry – Heinrich – Heine!
Také já se z duše za tebe styděl
a někdy tvou duši jsem nenáviděl,
ale nyní stojím, kde ty jsi stál,
vítr do mne pere, jenž přes tebe vál,
házím, jak hrotité oblázky,
sebemučivé otázky,
záhadu tvou i trápení své,
v příboj, který mi písek pod nohama rve.
Odkud a proč a kam,
vlny a větru se ptám –
Fičí vítr a vlna štěká
v můj sluch, jenž dětinsky odpověď čeká:
Bloude! Ty bláhový blázne!
Taks tu zpíval. A marno zapírat:
Tvé jsem krve. Tvého rodu? Snad.
Mne též pravá láska v snách jen objímala.
Mně též z velkých stesků písnička rodí se malá.
Mně též tvé příbuzenstvo, smyslně maušlující
po strandu, v koších a na ulici,
je nepřátelsky cizí, tak jako jemu já.
K tobě však cos jak náhlá mne vděčnost přepadá,
filosofe ty v tanci,
koketní v disonanci,
rozmanitý a rozmarný,
kočkovitý a nezmarný,
synu Rýna, dítě Seiny,
bezkořenný – dvoukořenný –
metlo a vichře a psanče!
A přec – buď s bohem! Byls kvas a sůl,
bez nichž moře by hnilo,
a přec i v tebe, jenž váls a dul,
zlo mstivé touhy se vpilo:
Být aspoň katanem katanů!
Zub za zub, ránu za ránu!
I v tebe se vssála, jak otecká slova,
plebejská moudrost Jehovova.
Jdu dál zas... Neb kdykoli mněl jsem, že bratra mám,
vždy, cizotou raněn, jsem dvojnásob sám.