PÍSEŇ ARISTOKRATICKÁ
Jsou muži, kteří do daleka zří,
kde my jsme slepi z dneška na zítří –
a v tom je útěcha, v tom víra: Jsou,
jimž údělem je bdíti nad spásou,
a zahynout nám nedají. Ne bozi,
a nesmrtelní přec, nechť smrt jim hrozí;
jsou nad světem, jenž vraždí a jenž líbá,
neb vědí to, co znal již Ben Akiba.
Nám nezjevni, druh o druhu však ví;
jde z věků do věků jich zednářství.
Nám bůžci vládnou, jim bůh Sabaot.
Jim celek vším; jim nad národ je rod.
My lásku chvil, však oni znají, vyšší,
jen jednu vášeň: k hvězdě, na níž dýší.
Jsou tvrdi. Mocní. Knížata. V jich znaku
je dlaň a prach. A dorůstají mraků.
[32]