[***]
Tak jsem se těšil na ten první máj.
Utíkal jsem z města, prchal před těžkými, vlekoucími se zápachy jeho, před těmi davy, jimž rozžhavená krev vháněla do hlav vášeň a na jazyk banální slova.
Utíkal jsem se zástupy, daleko, dál než oni, s touhou se jich zbavit, v náruč přírody neznesvěcené jich těžkopádným krokem, nezohavené vandalickou jich rukou, dýchající prvními vůněmi, vlnící se první zelení, prozářenou zlatými pruhy světla.
Utíkal jsem před Bolem, jenž mne napadl, tak náhle a z neznáma. Přišel po nervosně prohýřené noci a usadil se mi u hlavy, když jsem se probouzel. Byl němý, jen oči jeho mluvily. A byly tak nevýslovně dojemné a vlhké. Dotýkal se jemně srdce mé duše, jež pod dotykem tím bolestně, tajemně plakala. A pláč její zněl ve sferách světových tak neurčitě, tak přidušeně, jako pípnutí ptáka, jako vzdech toužícího.
Chtěl jsem Bolu utéci a našel jsem Smutek.
A již jsem neutíkal.
Viděl jsem ho v očích, v těch černých očích, v těch rozpuklých rtech, v tom slabém úsměvu. A nepustil jsem ho již a zdržoval, když odejíti chtěl, boje se hlučícího davu. Nenáviděl jsem chvíle první lásky a prvního polibku; drahými mně byly vzdechy rozloučení a křeče opuštěných nocí, v nichž vybuchnou revolty pohlaví.
A válel jsem se v křečích touhy, pod balvany vzdechů v hluché noci, šeré slabými svity hvězd. Vedli
7
mne oba do krajin mi ještě neznámých, do paláců svých, do nichž uvádí jen svoje miláčky, jež zasvětiti chtějí v hluboká svoje mysteria.
O jak Vás miluji, Vy bratří neznámí!
8