SABBATHY DUŠE
[1]
TISKEM EM. STIVÍNA V PRAZE.
[2]
Per aspera ad astra.
[3]
Mé duše sabbathy, jež zavířily temnem
Mé duše sabbathy, jež zavířily temnem
nad vášní karnickou tam blízko souhvězdí,
se touhou promítly ve zvířený můj život.
Mé duše sabbathy jsou naplněny pláčem,
jímž lkalo pohlaví, jež otráveno perversí
prchalo zmírat v sféry vznešeného chtění.
5
Když lampa zasvítí a život dřímá,
Když lampa zasvítí a život dřímá,
má duše, duše, proč se smutna chvěješ
pod zádumčivým vanem vzpomínek z dávna?
Má duše, duše, ty ráda bys vzlétla,
však marně namaháš svá zlomená křídla,
ach, zlomená rukou surového žití.
O naříkej, jen naříkej, má duše ubohá,
život urval, vyssál tvoji jarní sílu;
ubohá, má ubohá, ti jaro ulétlo, aniž bys věděla
a nepěla jsi jásající písně omladlého jara.
Já toužím po tobě, ty mladé jaro barevné,
po tobě toužím z prostřed kalu života..
6
[***]
Tak jsem se těšil na ten první máj.
Utíkal jsem z města, prchal před těžkými, vlekoucími se zápachy jeho, před těmi davy, jimž rozžhavená krev vháněla do hlav vášeň a na jazyk banální slova.
Utíkal jsem se zástupy, daleko, dál než oni, s touhou se jich zbavit, v náruč přírody neznesvěcené jich těžkopádným krokem, nezohavené vandalickou jich rukou, dýchající prvními vůněmi, vlnící se první zelení, prozářenou zlatými pruhy světla.
Utíkal jsem před Bolem, jenž mne napadl, tak náhle a z neznáma. Přišel po nervosně prohýřené noci a usadil se mi u hlavy, když jsem se probouzel. Byl němý, jen oči jeho mluvily. A byly tak nevýslovně dojemné a vlhké. Dotýkal se jemně srdce mé duše, jež pod dotykem tím bolestně, tajemně plakala. A pláč její zněl ve sferách světových tak neurčitě, tak přidušeně, jako pípnutí ptáka, jako vzdech toužícího.
Chtěl jsem Bolu utéci a našel jsem Smutek.
A již jsem neutíkal.
Viděl jsem ho v očích, v těch černých očích, v těch rozpuklých rtech, v tom slabém úsměvu. A nepustil jsem ho již a zdržoval, když odejíti chtěl, boje se hlučícího davu. Nenáviděl jsem chvíle první lásky a prvního polibku; drahými mně byly vzdechy rozloučení a křeče opuštěných nocí, v nichž vybuchnou revolty pohlaví.
A válel jsem se v křečích touhy, pod balvany vzdechů v hluché noci, šeré slabými svity hvězd. Vedli
7
mne oba do krajin mi ještě neznámých, do paláců svých, do nichž uvádí jen svoje miláčky, jež zasvětiti chtějí v hluboká svoje mysteria.
O jak Vás miluji, Vy bratří neznámí!
8
Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
jenž spaluješ můj mozek vzpourou vášnivou
na rozpáleném loži v nocech extatických.
Své bílé ruce nevztahuj mi v ústret,
ty bílé ruce, jimiž tiskla jsi v svá bílá prsa
mou hlavu rozpálenou žárem svého pohlaví.
Spal dechem svého chtění oči moje vytřeštěné,
by opraskané rety nenašly víc polibek tvůj vlhký.
Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
však nenič, nepal mne a vyjednávej se mnou
jak nevěstka ve temných koutech ulic.
Já nechci tě, já prosím tebe, kletby tobě vrhám.
Já prosím tě, ty přízraku tak pálící a žhoucí,
o nenavštěvuj mne víc v nocech extatických;
vší silou nenávisti své i lásky zaklínám tě:
o nevyháněj mne ze zahrad vonících mé duše.
9
Tvé slzy viděl jsem, jež tryskly tobě z duše
Tvé slzy viděl jsem, jež tryskly tobě z duše
pod ranou mou. Ty horké perly
mou sprahlou duši v boly vibrující vznětly.
Jak z jícnu sopky plamy tryskly
a sžehly zahrad vonné květy.
Zas hořké vůně smutných květin vály
a duše plakala pod údery těch zašlých bolů.
Vy smutné, žhavé reminiscence.
10
[***]
Když vycházel z domu, byl vyrušen z ranní vůně svých zahrad hlasem jejím, jenž se mu tak byl zhnusil.
Přišla vyzývavá a sesurovělá hysterickými extasemi svého pohlaví, jež v ní byl probudil. Přišla s výčitkami ženy loučící se s krajinami provanutými touhou, ozlacenými krvavými západy, s krajinami, v nichž vkotveny jsou vzpomínky jásavého mládí; přišla s otázkami, jež bolely více, než jed jejího pohlaví, jež bodaly v zjemnělou psychu více než neporozumněníneporozumění, než hnus, než odpor.
Teplo jejího ramene, jež tiskla k němu, bylo mu sžírajícím žárem, jenž ho pálil proto, že profanoval svoje touhy po kráse u ní ve své bezměrné zaslepenosti.
Vyhasínající její oči, vzněcující se v posledních žárech nenávidícího inferiornějšího pohlaví hleděly v jeho bledou tvář, zachvívající se křečovitě a nervosně hnusem.
V jeho tváři bouřily vlny silných dojmů a v konečnou ochablost vetřela se touha po mystickém šeru a mluvícím mlčení klášterních chodeb, po úzkých pruzích světla, proudícího malovanými okny a prostředím zahaleným dýmem kadidel na zlato oltářů.
A ve všem tom víření, jako pronikavý svist, jako hnusný škleb lebky, jako zápach jatek, jako požitek bromkali vyvrcholila se skutečnost.
11
Má Terezo! Jak slíbil jsem Vám píši;
Má Terezo! Jak slíbil jsem Vám píši;
po noci, křečí vášně, strnulé.
Mně zjasnilo se vše pak v hluché tiši.
O žel, že vracet musím se zas v doby minulé.
Teď jako v závorkách Vám krátce povím:
Já roztrhané viděl tělo jakés ženy
a stržen hnusem, hnus ve světě lovím.
Já život miluji a přec mně nemá ceny.
Ta hluchá včera noc, v níž hvězda jenom plála,
ta sny mé těžce zalehla. Já zdrcen její tíží
jsem viděl skutečnost: Jak odhalená Isis stála.
A krása ulétla, jen hnusná krev mi oči klíží.
Nač mnoho slov. Já poznal všechno dnes:
Jdu hnusu cestou k ideálům krásy!
Má Terezo! Ach včerejšek to byla ona mez,
již překročit jsem musil k dílu spásy.
Má Terezo! Vy buďte s bohem! Půjdu sám!
Já král a velekněz v svůj uzavru se chrám.
12
Post coitum triste omne animal.
Bledé vůně tuberos,
Bledé vůně tuberos,
nočních fial dechy,
měsíce zář anemická,
koitujících vzdechy.
Je hnusná vůně tuberos,
jsou hnusné fial dechy,
jsou hnusné v záři měsíce
koitujících vzdechy.
13
Své hymny Tobě zpívám svatý Nevděku
Své hymny Tobě zpívám svatý Nevděku
ve velkých chvílích kvetoucí své síly!
Ty modlo, již se klaním ode dneškadneška,
mne provázej na cestách ve zahradách lásky.
Je ubohá mláď lnoucí k roditelce,
je slabým břečťan živořící z milosti jen silných,
jsou hladoví psi vyjící za nocí měsíčných,
již bojí se vzít svoje právo ve dne.
Své hymny Tobě zpívám svatý Nevděku,
svá blasfemická ave metám bídným v tvář
a v chvílích slabých vášní Tebe tisknu k srdci,
by nezměklo tou láskou lidí ubohých.
14
Ztemněla krajina;
Ztemněla krajina;
na západě již hasly strusky žhavých mraků,
cikady zpívaly.
Vášnivé toužení
usínalo v krvi západu, tam v ztemnělých obzorech,
v objetí oblohy,
jež splývala se zemí v teplém, plodném spojení.
Vášnivá duše má,
ty duše ženská, oplodněná zmírající touhou,
vyvřelas bolestí!
Z temnoty východu
se měsíc vyhoup’ rudý, zkomolený mraky.
Vzpomínky vytryskly.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Odešla ode mne.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Vášnivé toužení
se rodilo tam v tmavém východu, kde zem se
s oblohou objímá.
15
Mám rád své bílé ruce, tak rád se na ně dívám.
Mám rád své bílé ruce, tak rád se na ně dívám.
Jsou chladné jako voda fontanu za vlahé noci,
jež tiší příval tonů bouřlivých, když vášním zpívám.
Mám rád své bílé ruce, jež vzpomínky mi loudí,
ty ruce, které tiskly její bílé tělo v horečkách pohlaví,
ty ruce ubohé teď v prázdnu hluchých nocí bloudí.
Mám bílé ruce rád, když bloudí v prázdných tmách
a mlčky volají po vyplnění tužeb, nadějí
a v křečích svíjí se, když nesplněné bijí na poplach.
E: jf; 2005
16