[***]

Emanuel Hauner

[***]
Tak jsem se těšil na ten první máj. Utíkal jsem z města, prchal před těžkými, vlekoucími se zápachy jeho, před těmi davy, jimž rozžhavená krev vháněla do hlav vášeň a na jazyk banální slova. Utíkal jsem se zástupy, daleko, dál než oni, s touhou se jich zbavit, v náruč přírody neznesvěcené jich těžkopádným krokem, nezohavené vandalickou jich rukou, dýchající prvními vůněmi, vlnící se první zelení, prozářenou zlatými pruhy světla. Utíkal jsem před Bolem, jenž mne napadl, tak náhle a z neznáma. Přišel po nervosně prohýřené noci a usadil se mi u hlavy, když jsem se probouzel. Byl němý, jen oči jeho mluvily. A byly tak nevýslovně dojemné a vlhké. Dotýkal se jemně srdce mé duše, jež pod dotykem tím bolestně, tajemně plakala. A pláč její zněl ve sferách světových tak neurčitě, tak přidušeně, jako pípnutí ptáka, jako vzdech toužícího. Chtěl jsem Bolu utéci a našel jsem Smutek. A již jsem neutíkal. Viděl jsem ho v očích, v těch černých očích, v těch rozpuklých rtech, v tom slabém úsměvu. A nepustil jsem ho již a zdržoval, když odejíti chtěl, boje se hlučícího davu. Nenáviděl jsem chvíle první lásky a prvního polibku; drahými mně byly vzdechy rozloučení a křeče opuštěných nocí, v nichž vybuchnou revolty pohlaví. A válel jsem se v křečích touhy, pod balvany vzdechů v hluché noci, šeré slabými svity hvězd. Vedli 7 mne oba do krajin mi ještě neznámých, do paláců svých, do nichž uvádí jen svoje miláčky, jež zasvětiti chtějí v hluboká svoje mysteria. O jak Vás miluji, Vy bratří neznámí! 8
Básně v knize Sabaty duše:
  1. Mé duše sabbathy, jež zavířily temnem
  2. Když lampa zasvítí a život dřímá,
  3. [***]
  4. Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
  5. Tvé slzy viděl jsem, jež tryskly tobě z duše
  6. [***]
  7. Má Terezo! Jak slíbil jsem Vám píši;
  8. Bledé vůně tuberos,
  9. Své hymny Tobě zpívám svatý Nevděku
  10. Ztemněla krajina;
  11. Mám rád své bílé ruce, tak rád se na ně dívám.