[***]

Emanuel Hauner

[***]
Když vycházel z domu, byl vyrušen z ranní vůně svých zahrad hlasem jejím, jenž se mu tak byl zhnusil. Přišla vyzývavá a sesurovělá hysterickými extasemi svého pohlaví, jež v ní byl probudil. Přišla s výčitkami ženy loučící se s krajinami provanutými touhou, ozlacenými krvavými západy, s krajinami, v nichž vkotveny jsou vzpomínky jásavého mládí; přišla s otázkami, jež bolely více, než jed jejího pohlaví, jež bodaly v zjemnělou psychu více než neporozumněníneporozumění, než hnus, než odpor. Teplo jejího ramene, jež tiskla k němu, bylo mu sžírajícím žárem, jenž ho pálil proto, že profanoval svoje touhy po kráse u ní ve své bezměrné zaslepenosti. Vyhasínající její oči, vzněcující se v posledních žárech nenávidícího inferiornějšího pohlaví hleděly v jeho bledou tvář, zachvívající se křečovitě a nervosně hnusem. V jeho tváři bouřily vlny silných dojmů a v konečnou ochablost vetřela se touha po mystickém šeru a mluvícím mlčení klášterních chodeb, po úzkých pruzích světla, proudícího malovanými okny a prostředím zahaleným dýmem kadidel na zlato oltářů. A ve všem tom víření, jako pronikavý svist, jako hnusný škleb lebky, jako zápach jatek, jako požitek bromkali vyvrcholila se skutečnost. 11
Básně v knize Sabaty duše:
  1. Mé duše sabbathy, jež zavířily temnem
  2. Když lampa zasvítí a život dřímá,
  3. [***]
  4. Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
  5. Tvé slzy viděl jsem, jež tryskly tobě z duše
  6. [***]
  7. Má Terezo! Jak slíbil jsem Vám píši;
  8. Bledé vůně tuberos,
  9. Své hymny Tobě zpívám svatý Nevděku
  10. Ztemněla krajina;
  11. Mám rád své bílé ruce, tak rád se na ně dívám.