BETLEM.
Vysoko na horách za Javorem
u cesty rozpadlá mehana v sněhu.
A sedmero bludných a znavených srdcí
při ohni doutná –
Jde chladné šero z lesů.
Chomáček ovcí chví se v pruhu světla
a teskný koně stín
ční v modrou cestu.
A sedm ještě doutnajících srdcí
do ticha bílé prosincové noci
si staví nový Betlem:
Ti všichni,
kdož kopali černou zemi
v ní hledajíce skrýš
podobnou rakvi,
ti všichni v zákopech vedle sebe
i naproti sobě,
nemluvní kovkopové ryzího poznání
(jež dělila záclona řeči),
ti všichni jednoho dne,
51
pozvedše oči
z tmy hrobu,
spatřili hvězdy.
A tehdy poznali všichni,
že místo, na kterém stáli,
tolikrát prokleté a nasycené krví,
mučivou vzpomínkou a slzami a vzdechy,
je vyvoleným
pro nové zrození.
A uzřeli člověka ukřižovaného,
položeného na nahou zemi.
Byl beze jména
a národa jeho
bys marně hledal v světě.
A kolem když poklesli na kolena,
zdrceni břemenem přílby,
on tiše
utrhl slovo, jež dávno jim uzrálo na rtech,
a lačným je podal:
„Žoldnéři.“
[52]
A rázem prohlédly oči jejich,
i spatřili odvěký blud,
své osudy najaté v cizích službách
a ruce, z nichž vypadla zbraň,
volnou a k objetí rozpiatou náruč,
i slunce, jež vychází z Rudého moře,
a slzy, jež jásaly: bratří!
Bratří!
Sejmuli čapky. Klečí v bílé pláni,
na horách v sněhu a ztraceni v lesích
Vukovič Ante a Johann Grimm,
Giovanni Castro, Toth Lajos,
Majewski Petr a Václav Žák
i Stambulia Selim.
*
Mír budiž v nás, mí hoši dobré vůle!
Hle, teplé jsou ohníčky na obzoru
a spánkem těžkým usnula děla.
Tichá je cesta. – Možno jíti k lidem.
A hvězdy září –
53