II.
Sněhulák.
„Sněhuláka! sněhuláka!“
volá klubko bodrých dětí,
za chalupu na sad letí,
snížek čerstvý, kyprý láká –
sněhuláka, sněhuláka!
Ouška mrznou, v ruce zebe,
snížek nepadá však zhusta,
sněhuláček vzrůstá, vzrůstá:
trup i hlava... vše se daří,
jak to mladou mysl jaří!
Již i ruce – v jedné píka,
ještě hrouda – a už čáka...
„Máme pana sněhuláka,
postojí si na zahradě,
jak ty sochy v panském sadě!“
72
„Sněhuláček, sněhuláček!“
obskakuje chomol dětí,
rojem včelek domů letí,
nemá klidu ve snu ani,
čeká, touží doby ranní.
„Sněhuláček, sněhuláček!“
první vzkřik, kdy jitro vstalo.
Kam se poděl? – Co se stalo?...
Měkký větřík – voda v běhu – –
štěstí lidské – hrouda sněhu!
73