Vstup.
Báječných světů čarokrásní snové, o nichž jsem v dětství slýchal tolikrát, tam kdesi v dáli je prý jasný hrad, kde každý najde, co zde štěstím zove. A jeho stěny jsou prý křišťálové, a nejluznějších kolem květin sad, jezera, víly – všude tolik vnad, že člověk rybkou v slastí moři plove... Já na okamžik toužil jenom zříti ten hrad, kde štěstí pučí luzný květ – jeť člověk v touze děckem celé žití. A hrad ten do hor hledat jsem si zašel... jak v náruč by mě pojal jiný svět – já báji z dětství v skutečnosti našel. 5

Naše hory.
Jak hlavy starců s šedivělým vlasem, nad horou hora strmí k nebesům; strážcové vážní, s čelem sterých dum, vlasť nerozborným objímají pasem. V mlčení stojí, ale přece časem je rozhovoří lesa vážný šum, že líce zjasní zachmuřený chlum, a čela modrým zalesknou se jasem. Tu zahledí se v dálku okem bdělým v květnatých luhů pestrý polokruh, k dědinám, městům, řekám stříbroskvělým... I pohnou sebou, zahovoří temně; jako by blažen druhu šeptal druh: „Není-li rájem tato Česká země!“ 6

Kouzla hor.
Zde zcela jinou vůní lesy dýší, zde jiným ohněm plane horský květ, obraznosť jiná, jiný ducha vznět, zde velekrása paní ve své říši. Čarovnou hudbu všude ucho slyší, jak bych byl zbloudil v kouzla plný svět, a nikdy už se nechtěl vrátit zpět, dlím blažen v lese, blažen na hor výši. Staleté kmeny nad hlavou mi šumí, vždy nové písně horský pramen umí, vše k srdci mluví řečí dojemnou. Ó kráso, dive! kdy tu lesním šerem, s hvězdami luna vzplane nad jezerem... nade mnou nebe, nebe pode mnou! 7

O jak mi blaze...!
O jak mi blaze jest a volně v duši, kdy v dálce za mnou zanik města ruch! – Kol blahé ticho, vonný lesa vzduch a z říše snů mých nic mne nevyruší. Neznámé blaho srdce moje tuší, jak by zde blíže člověku byl Bůh, jenž sterým vábem oděl stráň i luh – „Ó patř a plesej!“ do bran srdce buší. Ó tak mi blaze, že bych teplým vánkem v dálavu modrou vzlétnul se skřivánkem – ó luzný světe, kouzlo nadšení!... K zátiší horstva, v moři vůně, květů, otvírám náruč veškerému světu: „Sem k mému srdci, kdo jste sklíčeni!“ 8

V lese.
Ku štěstí člověk málo potřebuje: blankytné nebe, lesa svatý klid, by nikdo nemoh srdce vyrušit, kdy perly citů na niť písně snuje. Kdo tento poklad s nebe zavrhuje, ten nejněžnější v sobě ubil cit, a chtěje srdci ztrátu nahradit, Sisyfem hroudu štěstí vyvaluje. Ó poesie, zůstaň srdci mému tím kouzla zdrojem, při němž mládne duch, buď očím světlo, berlou zemdlenému! Modlitbo srdce v lásky rozednění, ohlase citu, kterým mluví Bůh, úsměve děcka, matky políbení...! 9

V slunečním jasnu.
Paprslek slunný, – hoch, jenž neposedí, k poskoku všecko vůkol sebe zve; přes luhy těká, skočí na větve, a klenbou lesa čtveračivě hledí. Zhaleni mechem, lesa kmeti šedí, rozhrnou jemu vlídně větve své, a dolů zhoupnou klouče zvědavé, neb že tam zřídka zaskočí si, vědí. „Ó toť jsou hosté!“ všecek zmechatělý, kmen v rokli tlící rozveselen dí – „kdy jsme tě tady, hochu, neviděli...“ Hned vůkol radosť, pohled usmívavý, v perlách se zaskví mech i kapradí, jak majestátmajestát, kdy někam příchod slaví. 10

Jest v těchto horách jako v lidské duši...
Jest v těchto horách jako v lidské duši: den čarokrásný, všude radosť, ples – obloha modrá, vůni dýše les a horská zřídla zpěvmo se skal kluší. V tom na obzoru – dřív než člověk tuší, se černý havran – děsný oblak vznes – rachotí hromy, zuří vichrů běs, a rudé blesky ohněm do skal buší... Tak v záři štěstí srdce lidské plesá, vsak dřív než tuší, zhalí slunce mrak, a člověk v propasť běd a bolů klesá. Leč jak se bouří jitro na ráj mění: tak nejšťastněji vzplane lidský zrak, kdy se byl obmyl v slzách utrpení. 11

Jest mi tak blaze...
Jest mi tak blaze jako ptáku v letu, jenž má svůj háj a modrá nebesa, a z plna hrdla sobě zaplesá, že země pod ním opět plane v květu. Má mysl jará, plná písní, vznětu, mě ptačím křídlem nese do lesa, až na obloze zlatá kolesa se „vozu“ zaskví, v moři sterých světů. Šum denní tichne, květ se k zemi kloní, a na klekání kdesi v dálce zvoní, stvol nepohne se, nezašumí klas... A jak to ptáče v hnízdečku se ztiší, kdy hlavu skloním, ve snů blahé říši zřím lesy, květy, hvězdný nebe pás... 12

V krásný den.
Přál bych vám v horách také uviděti, jak se tam jitro umí vyleštit, ten blankyt modrý, zlatý slunce svit, a co tu perlí na každičké sněti. Tu hned je těsno květu ve poupěti, a chvátá slunci bránu otevřít, i mladé ptáče chce tu krásu zřít, svá křídla zkouší a již letí, letí... Což teprv v lese, o polednách právě, kdy v každý koutek paprsk slunce vznik – je hlučno, živo na mechu i v trávě. Hmyz k tanci spěje „O jak v slunci blaze!“ a v stromech nad ním jako na provaze, se produkuje pavouk gymnastik... 13

V lesní samotě.
Kam jenom kročím, oko divy sčítá: na výši hor i nad jezera tůní, v pralesa šeru, luhů na výsluní... vše ducha blaží, pozdravuje, vítá! Ve výši klenba lesa věkovitá, velebou chrámu nad hlavou mi trůní, a v jejím tichu, milodeché vůni, má duše blahem opojena, syta... Hrkotem bystřin, táhlým šumem stromů nad hlavou prchá okřídlený čas, s ním blaho, že je nemám svěřit komu. A kdy tak blaze bylo srdci mému, bolestný v nitru ozval se mi hlas: „I v rajské kráse běda samotnému!“ 14

Horské chaloupky.
Jak šedé babky v šátek zachoulené, kdy v růženec se zbožně pohříží, sem s návrší sbor chatek pohlíží, v horách se krčí křovím rozptýlené. Vždy stejně klidné, stářím nachýlené, tak jako člověk, jejž nic netíží, ať léto, zima k nim se přiblíží, jim nebe štěstí nad hlavou se klene. Tichounká sídla, obklíčená lesy, vás pomyšlení z klidu nevyděsí, jak často štěstí metá do hloubky... Vám světa ruch je dosud bájí pouhou, vy nevíte, jak mnohý hledá s touhou, ztracené štěstí horské chaloupky! 15

Mateří douška. (Mé matce.)
Z hedbáví vláken jemně protkávané, tišinou lesní chodě sám a sám, v podušky mechu znaven usedám, kam zářné slunko krovem stromů plane. Z pažiti libá ke mně vůně vane, jí blažen v doby dávné zalétám, neb její dech mi z ráje dětství znám, jak dech a pocel matky milované! Mateří doušky kvítenko to prosté, jež vůni dýšíc na mezi tam roste – mně moře blaha v srdci rozčeří. Jak ucelován, usínal bych sladce, zpomínku drahé zasvěcuji matce: „Žehnám ti, žehnám, lásko máteří!“ 16

Starému kmenu.
Že strom to býval rozeznati s těží – jak balvan v skalách tělo pokryl mech; kdo slyšel pád a jeho bolný vzdech, kdo léta sečte, jež tu bídák leží!?... Přívaly, bouře i to jaro svěží mu z těla derou kusy po kusech, a ručej horský jako na posměch, si přes něj skočí, a zas dále běží. I mlází, jež mu jarem z těla pučí, poslední zbytek tráví jeho sil, a hloub jej vrhá zhouby do náručí. Zda z těch, kdo tudy s jarou myslí spějí, již někdo stanul, aby uvážil: co strasti jsou a bolesť v beznaději? – 17

Horský potok.
Potůček horský klidnou lesa mýtí si prozpěvoval v jasný letní den: „Sem, kdo jsi cestou žití unaven, snad dovedu tě ještě potěšiti... I na mě časem přívaly se sřítí, a z jarých prsou slyšet pláč a sten; leč ukaž v světě, kde jest člověk ten, jenž nezaplakal nikdy ve svém žití... Jasno a mrak se na nebi vždy střídá, za štěstím zlatým kluše strasť a bída – ať v paláci to, nebo v salaši... Jest srdce rájem, jest i pekla mukou, osudu otěž člověk třímá v rukou – a kam ji pustí – tam jej unáší.“ – 18

V deštivý den.
Mrak stíhá mračno jako vojsko sběha – háv neprůhledný krajem rozestřen, jak v kleci pták dlím doma uzavřen a dešť mi v okna pokojíku šlehá. Táborem vojska mlha v údol lehá, kde na samotě mnohý krásný den, zášeřím štíhlých jedlí obklopen, jsem šťasten dlíval – ó kde kouzlo, něha?.. ZamyšIen sedím, a přec blaho v duši, ač vítr kvílí, déšť mi v okna buší a zmítá stromy malé zahrádky. Sním, jak bych opět v rodné jizbě seděl, jak dítě matce v dobré oči hleděl, – a slyšel milé její pohádky. 19

Bouře v horách.
V potocích s oblak prudký dešť se leje, burácí vichr, třtinou chví se peň, a jak by náhle rozžal pochodeň, blesk do skal pere, až se země chvěje. V zoufalém pláči potok se skal spěje, dnes přebohatou vichřice má žeň, jak stébla kmeny kácí v prohlubeň a jejich pláči bezcitně se směje. Všude to hučí, duní, stená, chrastí, jak svět by v základech byl otřesen, a střemhlav letěl zhouby do propasti. Divadlo děsné, velkolepé, krásné! Zda nádhernější bude hrůzy den, až hvězdy spadnou a lesk slunce shasne?! 20

Co krásy v horách.
Nech v zášer lesů oko mé se dívá, neb v luhu květném s výše utkví zor, zřím v tůně jezer, spěji v temný bor, vše v luzný obraz v duši mojí splývá. Tu krásu žádný básník nevyzpívá, co jest jí skryto v lůně těchto hor, a malíř zvoliv nejkrásnější vzor, z výtečné práce nespokojen bývá. Leč i to duši nevýslovně blaží, kdy na dno krásy vniknouti se snaží, na prahu stane, spokojena málem. Tomuť, kdo strhal s krásy kouzla clonu, a skutečnosti nahled za oponu, přestává krása býti ideálem. 21

Štěstí básníkovo.
To ticho lesní zvláštní kouzlo chová, kdo myslí pravou se v ně ponoří, zjev netušených vůkol světů zří, jež nevypraví žádná lidská slova. Jeť potápěčem mysl básníkova, on perly hledat spěje do moří a s kořistí se sotva vynoří, již blažen s touhou potápí se znova. A plnou hrstí perly v davy metá: „Ó pobavte se, dávám z lásky, rád, co nesu z říše báječného světa. Ó nebojte se, že tím schudna snad, – kdo blaho sdílí, dvojnásobné mívá, kdy všecko rozdám, vždy mi ještě zbývá.“ 22

Šerem věků.
Já uzdu pustil oři fantasii, spěl šerem věků a zřel o závod, jak gygantů zde v těchto horách rod balvany horstva snáší na své šíji. Jak do pralesů, jež mu obzor kryjí, si ruky vzmachem volný klestí vchod, zastaví dlaní rozvodněný brod, a z tůní jezer sklonivše se pijí. Já viděl, jak tam ve hvozd zatemnělýzatemnělý, člověka zočiv, prchá medvěd schvělý, a veverkou se krčí ve stromech. Já poznal, proč teď člověk hrůzou žasne, zře vůkol vše tak velkolepé, krásné – a mravencem se cítí v horách těch. 23

V samotě.
Sám sebou opět chci se zabývati, ó blažen, kdo si dostačuje sám! ten v srdci vlastním rozpjal štěstí chrám, jejž žádná bouře světa nevyvrátí. Co svět si zvyknul štěstím nazývati, pod vábnou maskou zradný často klam, kdo za ním letěl k moře končinám, unaven opět v nitro své se vrátí. Zášeří lesa, ticho, popěv ptačí, myšlenka každá – báseň beze slov, mně nad bohatství, vnady světa stačí. Bohatství, krásu – často chvíle zkosí... ten šťasten, kdo jak známý filosof, všecko své jmění v srdci vlastním nosí. 24

Rodné zemi.
O země, krví otců zavlažena, jíž hoře věky bylo údělem, zamyšlen zírám ve tvůj horstva lem, ó mučednice slavná, nezmožena! Tys ona statná Makabejská žena, jíž ve tvář hledět bylo mukám všem, a s Matkou Páně stojíc pod křížem, jsi neklesnula, hořem usoužena... Bolestí, útrap vidím celé moře – vidím, jak v boji bratra vraždí brat, jak tebe vlekou v dlouhých věků hoře. Jak vlastní děti tobě srdce střebou, trhají s tebe jasný slávy šat – – cítím tvé hoře, truchlím, pláči s tebou. 25

Šumavským Čechům.
Povstaňte ze sna, českých matek děti! V cizáctva moři rod váš rozptýlen... vzbuďte se, vstaňte – jasný nastal den, a s písní jarou skřivan k nebi letí. Vzkříšení svátek každá chata světí, lid pouta strhal, v něž byl ujařmen – tou řečí drahou opět mluvte jen, které už nikdo nechtěl rozuměti. Nadarmo vlny v skálu mořskou bijí, a blesky perou v její pevnou hruď... jen chabý otrok ve jho skloní šíji. Jak bašty horstva zemi českou chrání: tak žulou skály statný rod váš buď, v cizáctva moři, českém ve rozhraní! 26

Českému lidu.
Jak tyto hory věky věků stojí, tak skalopevně, český lide můj, na rodné půdě pevnou nohou stůj – haj svoje práva, zvyky, mluvu svoji! Vítězství možno dosíci jen v boji, z lásky k té matce sobě zbraně kuj, a za ni v boj se jíti nestrachuj, nech zuří zášť jak vlny ve příboji. Té perly važ si, která druhdy byla v cizáctva moři perlou ztracenou, a tělem mrtvým, ježto země kryla. Tu zemi miluj, její nivy, stráně – tu mučednici, krví zbrocenou, laur její laurem tvojí vlastní skráně. 27

Nad Čertovým jezerem.
V poledním vedru temné hvozdy spaly, hmyz nezabzučel a pták nezapěl, jen stromů časem list se rozechvěl, a kapraď v srázi vánky rozhoupaly. Zvuk zvonců kdesi v temné lesa dáli, stád těkajících ke mně doletěl... samoten lesní pěšinou jsem šel, a pustin báje leb mi ovívaly. V tom záře kmitá z clony větví husté, v zrcadlo jasné hvozd se rozplynul – v hlubinách – pleso, v kráse divopusté. Ó výše, hloubky, jimžto není mezí! Duch, jenž svým křídlem propasť překlenul, mně otevřel zde děl svých exegesi! 28

Velké jedli.
Vznešená Velká jedle čtyrstoletá, královno slavná lesů šumavských, i tobě tuto lístek z písní mých ve věnec slávy ruka moje vplétá. Ó kolik proměn na té tváři světa, dob utrpení a chvil blažených odvály vichry kolem skrání tvých, co tuto stojíš, rukou vichru vsetá. V hlubinách země pevný kořen zdravý, k nebesům vrchol čnící za všech změn, věšteckým hlasem lidu mému praví: „Tak jak já s láskou k této zemi lněte, k nebesům zrak váš buď vždy povznesen, pak přes vše bouře světa nezhynete!“ 29

Na Javoru.
O díky Tobě, Bože Hospodine, za tuto zemi bohatství a kras, z jejížto dějin zní mi těchy hlas, že z mučednictví nový život kyne. Můj národ povstal, žije, nezahyne, Ty sám, o Bože, jsi mu stavěl hráz, by cizím živlům nepad na pospas, jak kapka vody v širé moře splyne. Tak nadšen stojím, v očích slzy slasti, s Javora štítu hledím v rodný kraj; Buď požehnaná, moje rodná vlasti! Zřím města, vísky – v nich lid dobrý, dělný, kol pásmo hor, jež chrání tento ráj... Ó díky Bože, mocný, nesmrtelný! – 30

Pod Bajerekem.
Starého hradu šedé zříceniny, jak hlava kmeta, plna vzpomínek, tam s výše chlumu mnohý drahný věk, ponurým okem hledí do krajiny. Před zrakem postav mihají se stíny, – za rekem řadou v zbroji kráčí rek dob dávných, kdy tu mocný Pajerek, svou paží chránil meze domoviny. Za chlumem letní slunce zhasínalo, a zlatohlavem na zdích protkávalo, z paprsků příze roucho prchavé. Pod zřiceninou zamyšlen jsem stanul, a před mým zrakem jasný obraz vzplanul, jak zlatý kalich v záři krvavé... 31

U vzniku Vltavy.
Krok poddával se mysli roztoužené, bučinou stinnou po svahu jsem spěl, jak v náruč matce, abych uviděl, Vltavy zřídlo naší stříbropěnné. Již nad hlavou se stinné loubí klene, a na pařezu, jenž tu zpola tlel, jsem usednul a v zamýšlení zřel do jasné vody v basen ovroubené. Já s vodou hrál si, a zas dumal, seděl, z ní napil se, ji dlaní zastavil... a blažen v duchu jsem se vracel zpět. Jak s přítelem bych se byl pobavil, jak bych byl v jasné oko děcka hleděl, jež dosud neví, co to žití, svět... 32

Nad Rizenburkem.
Zřím české reky – palcát ve pravici, zřím, jak tu zemi barví vřelá krev – jak zraky planou a jak bouře řev hřmí vzduchem: „Kdo jste boží bojovníci!“ Zřím nájezdníky prchat za hranici, jež hromem zděsil českých reků zpěv; a vzduchem září rudá korouhev, jak nad vítězstvím radosť reků v líci. Ó běda, že to drahé otců věno, vždy jenom krví bylo vykoupeno – nad Rizenburkem stoje rozjímám. Proč být tak musí? – Děje mlčí, neví – a básník žádný zpěvem nevyjeví – nezjevím také – já se též jen ptám. 33

Na výši hor.
Les přestával už a s ním trošek polí mně pod nohami dávno v dálce znik, zřím už jen klečí, chudý lišejník, jenž žárem sprahlý pod nohou se trolí. Kol pusto, mrtvo, ptáče nešveholí – ba vhodnějšího dumný poustevník, jejž na poušť vyhnal světa šum a ryk, by marně hledal místa po vůkolí. Leč jaká krása popatřiti dolů v ten pestrý niv a lesin polokruh – jak volno, blaze horstva na vrcholu! Jak onen mír by zde už tušil duch, jímž ztichnou srdce naděje a vzněty, až z pouště žití vzletne nad planety... 34

Per aspera...
Jsme jak ty kmeny bleskem obražené, jimž z lící zírá dlouhých útrap žal, v něž vichr duje, praží slunce pal, jež vlny třísní, zlobou rozpěněné. Jsme jak ty chatky v horách rozptýlené, jimž skývu hledať v tvrdé hrudi skal, v něž nenasytný by je pochoval, v svém jícnu příval, s hor se rozežene. Leč bouře stromy v zemi zakoření; ať z ruky bratra nebo z ruky cizí, probouzí sílu vždy jen břemen tíže. Bůh vložil na nás útrap těžké kříže, a dal nám projít ohněm utrpení, že z nás chtěl míti jenom zlato ryzí. 35

Bolné zpomínky.
Jak černé mraky cizáctvo se valí na žirné nivy českým pohořím; lesknou se zbraně hvozdů zášeřím a dusot ořů rozléhá se v dálí. Bolestnou slzou oči se mi kalí, kdy v ony doby ducha ponořím, a zkrvavělé dosud pláně zřím, na kterých čeští reci umírali. Kam noha kročí z hrůzyplné doby, pod zemí zbraně, kosti padlých těl a zříceniny jen a samé hroby. Leč i z těch hrobů těcha srdci kyne: že národ, který tolik vytrpěl, již v žádné bouři věků nezahyne! 36

Děti na jahodách.
Bych sobě sednul na balvanů schody, mně uzardělý vlídně kynul vřes, v tom mladých hlásků ke mně dozněl ples – to děti chudé vyšly na jahody. A již se těší, jaké budou hody, až dárek skrovný odprodají kdes, jejž do džbánečků skytnul boháč les – nají se chleba, napijí se vody. Mýtinou v závod letí – havěť ptačí, a prozpěvuje, co jí hrdlo stačí. Očka jak hvězdy, tváře květy hlohu. Mé srdce s nimi zavýsklo si plesem.plesem, radostí ony, že se loučí s lesem, já zase blažen – že v něm zůstat mohu. 37

Na besedě.
Se svahu hory v údol do olšoví přišel jsem stezkou lesní ke mlýnu; vesele klapal – horskou bystřinu přepínal můstek se zábradlím nový. A na lavičku, nejhustší zdekde křoví, jsem sednul po bok starci do stínu, a za chviličku jako příze lnu, plynula slova kmetu pantátovi: „O dávno jinak bývalo to tady; vždy jaro, teplo, stromy samý květ, ta střecha v lesku jak by byla zlatá!“... „„Mně tehdy bylo právě šestnáct let!““ babička kmetu v řeči přispět chvátá, a olše šumí: „V mládí jaro všady!“ 38

Jeřabiny.
Již krajem táhly podvečerní stíny a ostrou cestou, bídy na úlevúlev, v chudobné chaty listí, svazky dřev, s ženami děti vlekly z doubraviny. Tam co se cesta ztrácí do mýtiny, a s výšin Iuzný baví oko zjev, mně na aleji jako vřelá krev zaplály šerem zralé jeřabiny. Jak bohatý je v podzim ten stůl ptáků, a bědný osud zde těch dětí, žen!... jejichžto žní jen list a suché klestí. – Snad stůl ten barvou lásky ozdoben, by srdce možných v přepychu a štěstí vzplanulo láskou k bratru ubožáku? 39

Mlýn v horách.
Pozná ho každý z dálky po klapotě, ač pod strání se v houšti větví skryl, šeříku květem hlavu zahalil – dřevěný v horách mlýnec na samotě. Tak ještě nikdy po zim kruté slotě si jako letos květů nenavil, by radosť mladé žínce připravil, jež tamto stojí, hladíc mladé kotě. Ba těžko říci, zda to dívka, žena, jež v jaré květy hledíc zamyšlena teď usmála se. Co ji asi baví? – – Spustila kotě, do světnice letí a šepce muži klesnouc do objetí: „Na naší střeše čáp si hnízdo staví!“ 40

Staré družky.
„O stáří, stáří, jak tvá tíže znaví!“ se staré jedle k jedli ozval vzdech – „spraženy bleskem jsme jen na posměch divákům, již tu někdy kroky staví. Že raděj žití nás už nepozbaví, by v náruč měkkou údy pojal mech a po vůkolí sladký vánku dech staleté šuměl zkazky naší hlavy!...“ „Jak divně mluvíš;mluvíš,“ vedle družka vece, kdo„kdo bědoval by, ve smrť skláněl šíji – v tom davu dětí našich na pasece!“ „Ba právě proto, nech blesk bije, praží – mě sladký pocit ve všech údech blaží: Smrť není smrtí, těmtěm, kdo v dětech žijí!“ 41

Chata v zimě.
Dřevěná chata – obydlíčko chudé, se v zimě všecka sněhem zahalí, by ji teď vichry od hor neznaly – zvědí-li o ní, co z ní bědné zbude?! Divokou píseň v horách vítr hude, burácí, skučí, stromy povalí, v důl spousty sněhu metá se skály, a hrozí, sám teď, že zde pánem bude... Ubohá chata krčí se a chvěje, a hloub se choulí sněžné do závěje – z očí jí zírá úzkostlivý žal – – Zaplálo jaro – spadá zakuklení, – a vítr stana šepce v podivení: „Máš štěstí, že jsem dřív tě nepoznal!“ 42

Horská chudina.
Chuďasa v horách bída nepoděsí, by měl jen tolik, kde by hlavu skryl – Bůh, který ptactvo nebes ošatil, i naň v své lásce také vzpomene si. Výživy zdrojem oplývají lesy, žní jeho klas, jenž na strništi zbyl, a kdy se v potu tváře unavil, v poduškách mechu odpočine kdesi. Borůvky, houby, mech a suché klesty... majetkem bídy všude společným – nesvodí v přepych, ani bludné cesty. Kdo ví, zda velmož, jehož vozí, nosí... by nevykoupil rád vším statkem svým, ten poklid duše, jejž má chuďas bosý?! 43

Večerní modlitba.
Ohnivá koule k západu se sklání, a uhasíná v lůně modrých hor; z hluboka vzdechnul sobě temný bor, snad že ten život samé umírání... Ve vísce kdesi zvoní na klekání a ve příbytcích tichne rozhovor, – modlitbou s Tvůrcem mluví země tvor, zře denní práce zdar a požehnání. Cestou mi kmitnul obrys kaple bílý – do výklenku jsem její nahlédnul: v ní svatý Václav – patron vlasti milý. U hranic českých stojím na své pouti, a z hloubi duše jsem si povzdechnul: „Ó nedej nám ni příštím zahynouti!“ 44

Kříž v lese.
V hlubokém lese, kde se stezky dělí, a noha lidská zřídka vkročí jen, na kříži Kristus. Chuzí unaven usedám v mechu, poutník osamělý. Ve větvích stromů paprsky se chvěly, v červáncích v dálce hasnul letní den, a v moře citů sterých pohřížen v tvář mrtvou zřel jsem – Kristu Spasiteli. Svůj Betlem dětství, Kalvarii žití... co blažilo mě, co jsem přetrpěl – u paty kříže znova srdce cítí. V samotě, tichu, v světa zapomnění, já nejlíp slovům Lásky srozuměl: „Ó pojďte ke mně, kdo jste obtíženi!“ 45

Pod starým dubem.
V krajině pusté, v svahu horské stěny, staletý doubec osamělý stál, v myšlenky zhřížen jak by rozjímal, jaké už v žití divné přežil změny. Či zadumal se, že tak opuštěný a v životě svém nikdy nepoznal leč vichrů běsy, déšť a slunce pal... jak skála, na niž moře plivá pěny?... l vzdychnul sobě starý doubec v stráni, jako kdy myslí někdy letí v spěch, zpomínka lásky v tichém odříkání. Já maně stanul ve své lesní chůzi a z prsou bolný vydral se mi vzdech: „Jsme my tak, brachu, oba stejní druzi!“ 46

V noční samotě.
Havraním křídlem, pustá, zasmušilá, noc nad krajinou rozestřela šat, jak na svět by se bála podívat, s hvězdami luna za mraky se skryla. V krajině pusté noc mě překvapila – já cestou v duchu jal se rozjímat, jak pustá noc a jaký srdce chlad, by hvězda lásky lidstvu nesvítila. Přes pustá ladalada, věky duch můj letí, slyším: „Buď světlo!“ – vidím rozednění, leč člověk ve tmách při vší záři, jasu... V tom slunce vzplálo v zlatém ženy vlasu, hned záře, květů jako na podletí: bez lásky noc a – v lásce rozednění. 47

O hvězdo jasná...!
Houštinou lesní stezka hadovitá mě vedla mořem trsů, kamení, tu v šeru lesa, chodci v znamení, se hvězdou zářnou vábný předmět kmitá. Přede mnou stojí jedle věkovitá, a v obarveném stříšky vroubení, na kmennukmenu v mechu, větví zeleni, mě zasklen obraz Matky Boží vítá. Ó hvězdo jasná, v žití bouřném moři, k níž povždy zbožný této země lid pozíral s úctou v radosti i v hoři... Vítám tě, plesám v tichém lesa klínu, Ty v boji spásu, v bouři zjednáš klid, a láskou přístup zjednáš k slunci – Synu. 48

Podloudníci.
Noc čirotemná, vítr kvílí, hučí, praskotem, ranou, jak by třisknul hrom, se v propasť řití vichry skácen strom, vše v lese stená, chví se, pláče, skučí... A na hranicích, v neprostupném bučí, jak přízrak noci v hrůzném běsu tom dav žen a mužů horstva ve průlom, s břemeny kvapí, chůzí vichrů prudčí. S bojácným zrakem, vyděšenou lící, příšerný jako noc ta bouřlivá, dav podloudníků prchá přes hranici. Jen ctnosť je kněžkou na výsluní výši, však zloba v plášť se noci ukrývá, a bouři v srdci ruchem světa tiší. 49

Horská idylla.
Tam vrchvrch, co vroubí bílých březin lemy, a v dálku hvozd se táhne přihnědlý, panenkou bílou čisté obydlí, myslivny horské skryto za větvemi. Pod večer otci – s puškou, s koroptvemi, v ústrety hošík s dívkou vyběhli... „Vy písklata, vy! – stanuv pod jedlí, by zceloval je, sklání se k nim k zemi. Též mladá žínka kvapí ze stavení, závodíc s dětmi v milém švítoření, i ohař v štěstí béře podílu. Rodinné štěstí zakmitlo se očím... až jednou budu chtít psát idyllu – k myslivně této pohorské se ztočím. 50

Na vesnickém hřbitově.
Podzimní den – a na hřbitůvek malý jsem v horách zašel. Bloudím po hrobech, kde vůně květů dusný smrti dech, a jejich barva mlhou oči kalí. Jak se tu všickni svorně porovnali, v tom tvrdém spaní po probdělých dnech! – Ten těsný prostor – stejný podíl všech, ať otročili, nebo panovali... Zde kříž už zlomen, tamo pomník nový, však i ten času bude pospasem – kdo pod ním dřímal – po letech kdo poví?... A po úvahách, tichém rozjímání, z návštěvy mrtvých, mocným ohlasem, mně v duši znělo: „Láska – z mrtvých vstání!“ 51

Zakletý zámek.
Zas nový lístek v památník si kladu: Divokým vínem všecek obetkán, v zátiší lesa, ukryt za parkán, zámeček tichý jako ptáče v chladu. A v milodechém květinovém sadu, jenž cestičkami písku obetkán, šplounala voda tiše do fontan, a listí krylo lepých bohyň vnadu. V zakletí všecko. – Na basénu předním, tlum ryb se nehnul v horku odpoledním, i labuť zdřímla v stínu u šeříku. Jdu dál a myslím, zda to báj, neb sen... Leč těšil jsem se, že mám v památníku zakletých zámku obraz princezen. 52

V jeseni.
Již vzduchem chmurným ptactvo v řadách pluje na pouť se strojíc k dalným končinám, ať v údol hledím, nebo k výšinám: vše hustý závoj mlhy zahaluje. Z rozsedlin skalních ostrý vítr duje a hrobem sněhu hrozí lesinám, v jichž stínu blažen často dlel jsem sám, niť zlatou k niti v brokát písně snuje. Leč pohled luzný, kdy kraj k slunci vzplane, a z listů zlatých majíc roucho tkané královna jeseň s letem závodí. Jak kněžna zlato vzhladovělé davy, ozdobu stromů krajem rozhodí: „Já léto stelu na cestu své slávy!“ 53

Na odchodu.
To kouzlo, jež jsem perlou v duši skrýval, to srdce teplo, zářný duše jas, mně neúprosný opět béře čas, jako kdy květy ničí horský příval. Mé hory, lesy, kde jsem blažen dlíval, dnes naposledy ještě žehnám vás! Ó nevím, kdy ta místa spatřím zas, na nichž jsem blažen tyto písně zpíval. Loučím se s vámi v tichém zamyšlení, a k vám se ještě s touhou ohlédám, jako bych ve vás ztrácel duše jmění. Ó často na vás duše vzpomene si, a ještě z dálky pošle pozdrav vám: „Bůh opatruj vás, šumavské mé lesy!“ 54

Do výše vzletni...
Do výše vzletni, písni má, a skřivánkem si zašvehol, a všechny strasti, všechen bol, svěř nebesům, je všecka vzbuď – ať láskou jich všech okřeje, ať lásky prší krůpěje, a blahem kyne lidstva hruď! Do výše vzletni, písni má... zde ve tmách nechtěj meškati, tam slunečko ti pozlatí svým leskem křídla růžovým; – zde dole vřava mámivá, jen s výše záře spásy plá, všem beznadějí sklíčeným! Do výše vzletni, písni má... na úmor stůně širý svět, a ve tmách noří um i hled, vždy víc mu mizí pravdy skvost; ty nad něj vzletni v rajskou dál – – by věřil, doufal, miloval, mu dones z ráje letorosť! 57

Jaro se blíží.
Větérku libý dech poupata na stromech vylíbal, probudil chudobky v úkrytu; jásavé, zářivé slunečko s blankytu zase již vesele shlíží – Jaro se blíží! Skřivánek nad polem, v modravý horstva lem, vyletěl, zazpíval a v horskou dědinu přináší z daleka radostnou novinu: „Nebesa k zemi se níží“ – Jaro se blíží! 58 V teplounký, zářný den.den, na nivy, louky ven jak z oulu davy včel rojí se dětičky; a s nimi čilý kmet, šedičký, běličký v života ráj se pohříží – Jaro se blíží! 59

Pěvcům.
Zanechte básní s tváří uplakanou, jeť poesie rajských luhů květ! Nech srdce hárá, zraky jasně vzplanou, zanechte básní s tváří uplakanou; – nadšení pěvce má být srdce mannou, prut, kterým z poušti luzný budí svět... Zanechte básní s tváří uplakanou, jeť poesie rajských luhů květ! Nač hořem schnouti, kdy se jaro budí a v srdci poupat blaha na tisíc? Ráj nebo peklo dříme v lidské hrudi, nač hořem schnouti, kdy se jaro budí? Jen zloba mívá zasmušilou líclíc, a kdy vše jásá, tu se nudí, trudí... Nač hořem schnouti, kdy se jaro budí a v srdci poupat blaha na tisíc?! 60

Důvěřuj!
Důvěry v Boha nepozbuď! – tenť moudrý muž, jenž ve hruď skal, ne v písku dům si zbudoval – svou důvěrou, tím mužem bud’! Důvěry v lidi nepozbuď – nevtiskuj pečeť zrady všem, že mnohý stal se Jidášem, jenž k obejmutí skytal hruď! Důvěry v sebe nepozbuď – ó zbabělec, jenž kládá zbraň, kdy strastí šik se řítí naň – nezoufej, doufej – silným buď! 61

Štěstí.
Jsou různé lidí úsudky, a hádka o to pravěká: kde ono kouzlo ukryto, jež zovou štěstím člověka. – – A jeden dí, že v chaloupce, a jiný zase v paláci, a za motýlkem leskavým se jako děti trmácí. Nač hledat s takým úsilím, co nelze najít ve světě? – Jeť štěstí v srdci poupětem, jen chtějte – ono rozkvete! 62

Solvet saeclum...
Jsou děje lidstva členy zkrvavělé, z nichž ruka otců dětem bibli skládá; kdo otevře a v listech její bádá: ten bojem nazve žití lidstva celé. Pro hrstku zlata – dravec ze přítele, synovou dýkou Caesar k zemi padá, pro pídi země úskok, lesť i zrada... meč v krvi stápí, trupy na zem stele. „Jen výš a výše!“ volá zpitý slávou – „já hvězdy smetám všemohoucí hlavou – –“ Kdo bez bojů kdy chodil v zlatě, nachu...? Svou silou červ chce rovnati se Bohu! – Po hrobech šel jsem – a tam u zdi uv rohu, jsem lebku zřel – a vedle hrstku prachu. 63

I.
Vzpomínky.
Na horách, na polích, napadal první sníh, všecko se třpytí a bělá; líbezně, lehýnce jak dítě v peřince zadřímla krajina celá. Po nivách k doubravě, větříček zdlouhavě hvízdá a skočnou si vede; a moje myšlenky, jak s hochem panenky letí s ním k lesině šedé. Vzpomínky v bílý sníh, jak v mechu polštářích, sedátko měkké si stelou; kdy větřík zavěje, srdce se zachvěje vzpomínkou zašlých dob skvělou... 70 A když si zavíří v borovic šlojíři, jaro zas vidím tam pláti: mladičkých ptáků let, jahodí bílý květ – zůstaňte snové mi zlatí! Na horách, na polích, napadal první sníh, zima už krajinou kluše... Tak hruď kdy mrazí svět, vzpomínkou dětských let plna jest jara má duše. 71

II.
Sněhulák.
„Sněhuláka! sněhuláka!“ volá klubko bodrých dětí, za chalupu na sad letí, snížek čerstvý, kyprý láká – sněhuláka, sněhuláka! Ouška mrznou, v ruce zebe, snížek nepadá však zhusta, sněhuláček vzrůstá, vzrůstá: trup i hlava... vše se daří, jak to mladou mysl jaří! Již i ruce – v jedné píka, ještě hrouda – a už čáka... „Máme pana sněhuláka, postojí si na zahradě, jak ty sochy v panském sadě!“ 72 „Sněhuláček, sněhuláček!“ obskakuje chomol dětí, rojem včelek domů letí, nemá klidu ve snu ani, čeká, touží doby ranní. „Sněhuláček, sněhuláček!“ první vzkřik, kdy jitro vstalo. Kam se poděl? – Co se stalo?... Měkký větřík – voda v běhu – – štěstí lidské – hrouda sněhu! 73

III.
Sanice.
„Hurráh! sníh jak kypré péří, na saničkách ze dvou kolů, jen to hvízdne s kopce dolů, pojďte, hoši, kde jste kteří!“ Hlavu v teplé beranici, v rukavicích ruce obě, volá, láká druhy k sobě správcův hošík nad vesnicí. „Já jsem pán a vy jste koně, rychle uchopte se saní, jeti chci jak velcí páni s rolničkami v plachém honě!“ Hurráh! sáňky v plachém běhu, pán už nemá ani dechu, koně nezastaví v spěchu, jáma – bác! – pán leží v sněhu!... „Ďas vem kopec křivolaký!“ Pán sníh plačky s šatů střásá; kolem skáče jará chasa: „Velcí páni zvrhnou taky!“ 74

IV.
Idylla vánoční.
Bludičkou kmitnul, zaplanul v chaloupce světla plamínek, a při něm šedá staruška utkvěla v záři vzpomínek. Aj mysli peruť daleko ji ladem žití nese zpět... sny rajské kouzlí šedinám vzpomínky v zašlý mládí svět. Zas v davu dětí blažena: matička hladí vlásky, tvář, jesličky, stromek vánoční... rozlily jizbou světlou zář. Leč času proud má rychlý běh – Jak růže děva rozvitá, kde jonák Bohem souzený o štědrý večer přemítá. A za rok za den už to ví; o budoucnosti šťastné sní, po boku chotě blažena dlí první večer vánoční. 75 Po letech dětí družina jí ráje kouzlí mládí chvil, před stromkem zářným jásajíc, že Ježíšek se narodil. Ó kolik štědrých večerů proud času schvátil v prohlubeň, až samotna tu zůstala, jak opuštěný, vetchý peň! Ó kolik jar, co věrný choť, to srdce zlaté v zemi tlí; tři dítky s ním – syn jediný v cizině – Bůh víví, kde as dlí!? – – – – – – – – – Ustala hlava šedivá spřádati pásmo vzpomínek, a spíná ruce, hříží zrak v lesknavý světla plamínek. „Ó Bože, dechem lásky tvé, dnes každému dar vypučí, já za jediný prosím jen: bych syna tiskla v náručí!,..“!...“ 76 Staruška zmlkla. Vichrů běs v okénko buší, metá sníh, a temnou noční krajinou zní hlahol zvonů půlnočních. A krajem letí blahá zvěsť, že Spasitel se zrodil dnes v chudičkém chlévě – chudině by vypučely radosť, ples. Tu na okénko v chaloupce kys pozdní klopot zaznívá – – Oj divů div! – syn toužený v objetí matky spočívá! Radostné v chrámě „Gloria“ i bídě vrásky zaplaší... Ó ze všech štědrých večerů starušce dnešní nejdražší. 77

Ztracený ráj.
„Na čelo křížek udělej mně, matko, než-li půjdu v dál!“ tak hoch své matce v rozchodu se slzou v zraku přimlouval. „Na čelo, ústa, na prsa ten svatý, matko, připni štít, bych v boji nekles, ale zdráv, se k tobě zas moh navrátit.“ – Hoch přijal štít a odešel, zmizela chata, dětství ráj... Svět širý, krásný, daleký, jak mnohou o něm slýchal báj. A jeho ruch a jeho mam jej zkolébaly v loktech tak, že zapomněl, ach zapomněl na matku, chatu, svatý znak... 78 A když se ze sna probudil, shledal, že svět jen lichá báj a opět v duši zatoužil v ten milý, krásný dětství ráj. Odhodil pouta ledová, matku i chatu hledat šel, leč ráje dětství milého – už nenašel, ach nenašel! 79

Oblaka letí.
Ve výši modravé za dálné hory, jak nebem andělů bělostné sbory, vážná líc proroků, hlavinky dětí – Oblaka letí! Dívenka, růže květ, oči v ně hrouží, proč si tak povzdechla, ach co ji souží? Ptáčetem v dálavu chtěla by spěti – Oblaka letí! Oblakům pozdrav svůj matičce dálné, svěřuje synáček v cizině žalné, kdy mu jak od kmene uťaté sněti – Oblaka letí! Hospodář tázavě k oblakům vzhlíží, zda-li se bouře, či vlažička blíží – Bůh lepší hospodář, proč se má chvěti? Oblaka letí! Tak nech vždy pohled k vám, poslové Boží, důvěru, naději v nebesa množí, jím srdce útěchy svátek ať světí – Oblaka letí! 80

K andělíčku.
Vedle lůžka matka sedí, předříkává modlitbičku, důvěrně k ní hošík hledí, říká po ní: „K andělíčku“: „Andělíčku, strážce milý, rač mě vždycky opatrovat, ať jsem hodný v každé chvíli, tomu rač mě vyučovat.“ Jako vroucí políbení, každé slovo z úst jí ssaje, milé, vzácné popatření v ony blahé dětství ráje! Zda už velký andělíček? každý den se matky ptává... „Malý hošík, růžných líček, vodí tě a s tebou spává.“ „l až velký budu, máti, přijde-li též ke mně s nebe?“ „Budeš-li se k němu znáti, nikdy neopustí tebe.“ 81 Tak se hošík matky táže, až jej pojme v náruč sníček, a hned při něm s nebe stráže – vedle dřímá – andělíček. Má jej rád a při něm hostí, až se slunko dotkne líčka... Blah, kdo v dětské nevinnosti nespustí se andělíčka! 82

Stance. 1.
Vzpomínek knize opět probírám se, list hledám, kde bych utkvěl spokojen, kdy všecky projdu, zpět se vracím zase, až dětství svého najdu krásný sen; Tu jest mi jako v jara luzném čase po dešti z rána, v slunný, teplý den – ó nejkrásnější list ten mezi všemi, až vše mně zmizí – list ten ponechte mi! 2.
Jen to mně, Bože, dej v tom vážném věku, až listem sprchá mládí jarý květ, bych v srdci bohat, s duší plnou vděku v svá léta zašlá mohl patřit zpět; a co jen pravou cenou při člověku: těch činů duhu, můj tam spatřil hled, při nichž i nuzák králem ve chudobě – jen to mně, Bože, dej v té pozdní době! 83 3.
Ó vrůstej, zkvétej, rodná ratolesti, k životu jarem znova probuzena, nech v šíré kraje listy zašelestí velebný hymnus slovanského jména.“jména. – Ó nedbej škůdců, již ti zkázu věstí, tvá půda kvíkrví otců posvěcena, ti na tisíce jarých vzbudí květů a hvězdou vzplaneš slovanskému světu! 84

Pouť anděla.
Pán řekl druhdy k andělovi: „Na zemi leť! – Údolem slzí země sluje, v slzách se člověk rodí, zmírá – nech slzy ruka tvá tam sbírá, jak drahokamy opatruje, pak vrať se zpět; chci určit, která z perel těch jest nejdražší svých sester všech.“ Odletěl anděl. Od chaty nuzné v palác štěstí prolétal zemi v šíř i v dál: ač viděl v líci růže kvésti, zřel purpur, zlato, slávu, jmění... na celé zemi člověk není, jenž nikdy by byl neplakal. S pláčem se dítko k matce vine, slz tíhu jinoch, děva zná, přes líce muže, kmeta line se často slza bolestná. 85 Se sirotami letěl k hrobu, v ubledlou líci bídy zřel, při luny svitu, v noční dobu v komůrku tichou nahlížel... Svět moře slzí! Kdo však poví, která v něm perla nejhezčí? Vše slzy – úděl démantový, jenž bolu srdce ulehčí. – – Zpět vrátil se. „Zde klenot slz!“ dí posel Boží, nádobu zlatou s beder složí a v ruce Pána odevzdává. Aj mnoho jich a každá pravá, neb rukou Božích v tutéž chvíli se drahokamy proměnily. Tu perly byly drahocenné, Pán chválí jejich výtečnosť: To slzy bídou vyroněné, jež nebe změní v perel skvost.“ – Rubínů těchto plamen žhoucí, soucitná ústa Boží dí, jsou slzy vzácné lásky vroucí, proto se krví srdce rdí. 86 Tu plane, hoří slza zlatá, Bůh dlouho, dlouho na ni zří: ó slzo vzácná, slzo svatá, té něžné lásky mateří!... Pak ametystů velké ceny i turmalinů lesk se skvěl – a spočítány, odváženy, který by první cenu měl. Leč žádný z nich! Až v konci ze všech vzácných druhů, jichž cenu Pán byl posoudil, jak rosy krůpěj v ranním luhu malounký démant jenom zbyl. Bůh okem lásky dlouho naň se dívá, a anděl v prsou tají dech: Toť slza žalu, která tajně splývá – ta nejvzácnější slzí všech! 87

Modlitba matky.
Modlitba matky pravé divy činí. V mrákotách bídy, zářném ve pohodlí, bezpečno dítě v každé bouři žití, dokud se za ně láska matky modlí... * * * Dnes děsno v horách! Bouře v burácení. – Těžkých se mračen protrhaly splavy, v den tmy jak v noci peruť rozestřely, hrom, vichr, blesky divé hody slaví. Ó běda chatě, tamo v horském svahu. Již divoch příval na ni vráží lítě, a nikdo doma – nuzné na kolébce andílka spánek malé dřímá dítě. „Bůh tebe zachraň, ubožátko, robě, v Svou náruč přiviň Boží Máti tebe! – Nech proud v svůj jícen chatu, jmění... schvátí, jen drahé dítě, dítě chraň mi nebe!“... Tak ruce lomíc matka zaúpěla, o závod s vichry od hor domů letí; proud nohy staví, blesk se bleskem kříží a hromu rána ráně ve zápětí. 88 Ztraceno dítě! – Veta po něm, veta!.,.!... Aj kolem chaty už se moře pění, ve rmutných proudech trámce, desky plovou, pláč matky s pláčem vichrů v závodění. V zoufalém hoři ku kapli se vrhla, jež osamělá vedle cesty stojí: v niní Matka Boží Jesulátko chová, mateří láskou rány srdce hojí. „Zachraň mé dítě!“ – matka k matce volá, objímá kapli, oko touhou plane: i Ty jsi matkou, víš jak srdce bolí, kdy matce hyne dítě milované. Slituj se, pokyň, ať z těch divých proudů se vynoří mi moje živé robě – Tonoucích hvězdo! – slyš hlas ženy chudé, jež věčně díky splácet bude Tobě!“ – – Leč marno, mamo! neboť divé proudy i na kapli už běsně dorážejí a žena hořem, pláčem vysílená na skálu klesá v mdlobách nad peřejí. 89 Kol bouře hučí, blesky do skal perou, leč neslyší jich utrápená žena. Pro dítě matka s prosbou na rtech zmírá – a Matkou prosba matky oslyšena! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Než hle! tam v dáli jako lístek stromu houpají vlny jakýs předmět hravě; – ku kapli plyne – aj už ve výklenku zakotvil, stanul loďkou ve přístavě! Jest kolébka to, na ní dítě živo! Pozvedlo hlavu, malé ručky spjalo: „Matičko! – Matko!“ v kapli ku obrazu bolestným pláčem v touze zasténalo. Pláč slyší matka, z mrákot zbudila se... zří svoje dítě – živo! – k němu chvátá, v náruč je tiskne, líbá, s pláčem volá: „Ó díky, díky, Tobě Matko svatá! Ty jedno znáš to nevystihlé hoře, jímž ztrátou dítka srdce matky sténá; můj dík Ti dnes a věčně zníti bude: že srdce ženy pochopí jen žena – – 90 Že prosba matky pravé divy činí. V mrákotách bídy, zářném ve pohodlí bezpečno dítě v každé bouři žití, dokud se za ně láska matky modlí!“ 91

Babiččin „Nebeklíč.“
Světnička malá, bělounká, že radosť v ni se podívat, u kamen šedá babička a při ní vnoučat čilých řad. „Dnes ať se tiše chováte!chováte!“ osloví mírně vnoučat svých, „což jsem vám ještě neřekla, že ve svátek dovádět hřích?“ „Ó řekla, řekla, babičko!“ ozvou se jemné ohlásky, „my zticha budem, uvidíš, jen ukazuj nám obrázky! Víš, velkou v truhle knihu tu, co si z ní často říkáváš, – ty andělíčky, Ježíška, ten krajkový – viď, že je máš?“ Tak domlouvají vnoučata, babička jen se usmívá, a vetchou truhlu otevře, v níž poklad drahý ukrývá. 92 I shrnou se jak kuřátka, a zas jim musí vyprávět, který je z pouti, od přátel a kolik tomu dnes už let... „Vidíte, to je „Nebeklíč,“„Nebeklíč“, ten zdědila jsem po matce, ač dávno tomu, dávno již, přec v drahé jest mi památce. Ta učila mne Boha znát, jak vaše učí modlit vás, s ní do chrámu jsem chodila, ať letní byl, ať zimní čas. A budete-li hodné též, a Boha budete vždy ctít, každé z vás k nebes branám klíč po celý život bude mít.“ – „Ó budem!“ děti slibují a po obrázku hned jim dá, „Jej zbožně každý polibiž, babička vám je uschová.“ – 93 Pak zticha jsou jak kuřátka, neb není konec pohádce, již babička jim povídá, o mládí svém a o matce. Ó hodné jsou, zvlášť v neděli, kdy u truhly jich obcházky. – Vždyť babiččin v ní Nebeklíč – a v Nebeklíči – obrázky! 94

Spor květin.
Před zahradníka v krásném letním čase předstoupil květin rozhorčených sbor: „Ó rozhodni nás, neboť máme spor o vnitřní ceně, hodnotě a kráse a každá druhé chce být spanilejší – sám tedy rozsuď, která nejkrásnější!“... „Nuž, pojďte, děti, chci vás porovnati!porovnati!“ děl strážce květin vlídně, usmívavě – „nech každá poví, co ji zdobí právě, já rozhodnu pak, které přednosť platí.“ – I přišla růže, lepá, čarokrásná... „Ó pohleď,“ řekla, „jak jsem ušlechtilá, svým čarosvitem postava má jasná, jak slunce v letě sady ozářila. Mé listy sčítej, viz jak na výsluní se líce moje půvabu rdí nachem, na trůnu krásy pouhým hlavy vzmachem královna květin lidi blažím vůní! Nuž, kde bys našel krásy spanilejší, – nejsem-li ze všech družek nejkrásnější?“ 95 „Ó krása tvoje“,tvoje,“ strážce květin praví, „lahodí oku a tvou vůni svěží,svěží by v celém sadě člověk našel s těží; s radostí každý u tě kroky staví, leč kdo se na tě bedlivěji dívá, ten shledá, any trny nejostřejší pod listy svými lodyha tvá skrývá. A dokonalou, moje lepá růže, ta krása není, která zranit může – nelze mi tebe nazvat nejkrásnější!“ Tulipán na to s lící rozjasněnou se o svou cenu k zahradníku hlásí: „Ó viz mou hlavu, k slunci povznešenou, můj lesk, mou barvu – a rcirci, také krásy zda jenom odstín oko tvé kde zhledne!... Přede mnou slunce jasná záře bledne, já pouhým vzhledem umím okouzliti – kdo chtěl by v kráse se mnou závoditi?“ „Tvá krása, brachu, často zaslepuje, a rychle sprchá jako rosa ranní, ty při vší kráse nemáš vůně ani. Krása, jež sama sebe vyvýšuje a zraky mámí tváří vychytralou, tu nelze nazvat krásou dokonalou.“ 96 Tak s chloubou na rtech, chvály plné hlavy, před zahradníka ještě celé davy též jiných květin chutě přichvátaly a v ješitnosti slyšeti se daly. Lilie jednojedna, kolébána vzduchem, opodál tiše na záhonku stála, a vůně její jemným vánku vzruchem až k hašteřivým sestrám zalétala; o přednosť svoji v sadě květinovém, se neozvala ani jedním slovem. „Ty nehlásíš se, moje drahé dítě?“ zahradník vece – „ty, jež nevinností, jak slunce hvězdy leskem na úsvitě, zastíníš družky, plna spanilosti? Ty, jejíž barva jasná, sněhobílá, tak jednoduchá a přec oku milá; jíž příjemná a milodechá vůně, jak líbý vánek v milém horstva lůně? Ač krása tvoje všude velebena, jsi přece vezdy pokorná a skromná. – Tobě se z družek žádná nevyrovná. Neb krása těla s duše nevinností obrazem jedno pravé spanilosti – jen tobě, drahá, první patří cena! 97

Českým děvám.
Ctím Vás, když k té drahé vlasti české jako k matce upřímně se znáte, a jak věrné slavných otců dcery jazykem vždy jejich mluvíváte, – duchem, srdcem, mravem, krojem, řečí že jste ČeškyČešky, rod Vás všude svědčí. Plesám s Vámi, kdy se rozplesáte, a Vám libozvukou mateřštinou písně české jako perly čisté zvonkovými hlasy z ňader plynou, tu má duše s Vámi v jedno splývá, dcery rodu, který všecek zpívá. Velebím Vás, když tou řečí drahou duch Váš zbožný ve svatyni k Bohu prosbou vroucí, písní: „Pomiluj ny“ jako cherub vzletne nad oblohu, v říše rajské duch můj s Vámi letí, sestry Milad, zbožných Ludmil děti! 98

Věrná láska.
Volali do boje s otčiny vrahem, žehnal se junáček s otců svých prahem. Matička kvílela, sestřička lkala, milenka jediná po tichu štkala. Poslední polibek, stisknutí ruky, dívenka konejší junovy muky: „Neběduj, nezoufej, budu ti věrnou, dokud nás nevloží pod zemi černou!“... Matička zemřela, sestřičky slzy jak z jara vlažička oschnuly brzy; jedno jen srdéčko v komůrce kvílí: „Navrať se, navrať se, hochu můj milý!“ V daleké cizině náhrobek svěží, a pod ním mladistvé srdečko leží. V komůrce ubledlá děvuška sedá, ráno i s večera miláčka hledá. Na líci kvetoucí růže jí vadnou, jako když v jeseni lístečky spadnou. 99 A kdy zas ptáčkové přilétli zdáli, v zahradě hřbitova děvušce stlali. Z daleké ciziny obláček letí, náhrobek kvetoucí slzami světí. Lehynký větříček do dálky vane, nad hrobem junovým s poselstvím stane; zapláče, zakvílí v mohyly květe: „Což také lásky teď málo je v světě!“ – 100

Sv. František Borgiáš
ó dopřejte mi, otče, skrovné cely, chci žíti sobě, Bohu, Spasiteli – – Dejte mně habit, sandály a celu!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jak z noci stínů vzchází úsvit nový, tak pohled ve tvář mrtvé Isabelly den nový rozžal v žití Borgiovi. Kam v hrobce králů touhy jeho spěly, v týž přístav klidu stále oči hrouží, v bohatství, lesku opakuje, touží: „Dejte mně habit, sandály a celu!“ – A strhav pouta mámivého světa, v Lojoly řádu v tiché cele stanul; tam předsvit slávy nebeské mu vzplanul, tam ústy Boha pronesená věta: „Ký světa zisk a jaká duše cena“ – jím, hvězdou církve, světu ozářena. 107101$ OBSAH. Na cestu1
Znělky Šumavské. Vstup5 Naše hory6 Kouzla hor7 Ó jak mi blaze8 V lese9 V slunečním jasnu10 Jest v těchto horách11 Jest mi tak blaze12 V krásný den13 V lesní samotě14 Horské chaloupky15 Mateří douška16 Starému kmenu17 Horský potok18 V deštivý den19 Bouře v horách20 Co krásy v horách21 Štěstí básníkovo22 Šerem věků23 V samotě24 Rodné zemi25 [103] Šumavským Čechům26 Českému lidu27 Nad Čertovým jezerem28 Velké jedli29 Na Javoru30 Pod Bajerekem31 U vzniku Vltavy32 Nad Rizenburkem33 Na výši hor34 Per aspera35 Bolné zpomínky36 Děti na jahodách37 Na besedě38 Jeřabiny39 Mlýn v horách40 Staré družky41 Chata v zimě42 Horská chudina43 Večerní modlitba44 Kříž v lese45 Pod starým dubem46 V noční samotě47 Ó hvězdo jasná48 Podloudníci49 Horská idylla50 Na vesnickém hřbitově51 Zakletý zámek52 V jeseni53 Na odchodu54
[104] Různé zpěvy. Do výše vzletni57 Jaro se blíží58 Pěvcům60 Důvěřuj61 Štěstí62 Solvet saeclum63 Mé žaly I. – III.64 Černé jezero67 Mluva naše68 Slovo a čin69 Zimní idylly Vzpomínky70 Sněhulák72 Sanice74 Idylla vánoční75 Ztracený ráj78 Oblaka letí80 K andělíčku81 Stance 1.– 3.83 Pouť anděla85 Modlitba matky88 Babiččin Nebeklíč92 Spor květin95 Českým děvám98 Věrná láska99 Sv. František Borgiáš101
E: tb; 2005 [105]