V slunečním jasnu.

Vojtěch Pakosta

V slunečním jasnu.
Paprslek slunný, – hoch, jenž neposedí, k poskoku všecko vůkol sebe zve; přes luhy těká, skočí na větve, a klenbou lesa čtveračivě hledí. Zhaleni mechem, lesa kmeti šedí, rozhrnou jemu vlídně větve své, a dolů zhoupnou klouče zvědavé, neb že tam zřídka zaskočí si, vědí. „Ó toť jsou hosté!“ všecek zmechatělý, kmen v rokli tlící rozveselen dí – „kdy jsme tě tady, hochu, neviděli...“ Hned vůkol radosť, pohled usmívavý, v perlách se zaskví mech i kapradí, jak majestátmajestát, kdy někam příchod slaví. 10