Stance.

Vojtěch Pakosta

Stance. 1.
Vzpomínek knize opět probírám se, list hledám, kde bych utkvěl spokojen, kdy všecky projdu, zpět se vracím zase, až dětství svého najdu krásný sen; Tu jest mi jako v jara luzném čase po dešti z rána, v slunný, teplý den – ó nejkrásnější list ten mezi všemi, až vše mně zmizí – list ten ponechte mi!
2.
Jen to mně, Bože, dej v tom vážném věku, až listem sprchá mládí jarý květ, bych v srdci bohat, s duší plnou vděku v svá léta zašlá mohl patřit zpět; a co jen pravou cenou při člověku: těch činů duhu, můj tam spatřil hled, při nichž i nuzák králem ve chudobě – jen to mně, Bože, dej v té pozdní době! 83
3.
Ó vrůstej, zkvétej, rodná ratolesti, k životu jarem znova probuzena, nech v šíré kraje listy zašelestí velebný hymnus slovanského jména.“jména. Ó nedbej škůdců, již ti zkázu věstí, tvá půda kvíkrví otců posvěcena, ti na tisíce jarých vzbudí květů a hvězdou vzplaneš slovanskému světu! 84