Staré družky.

Vojtěch Pakosta

Staré družky.
„O stáří, stáří, jak tvá tíže znaví!“ se staré jedle k jedli ozval vzdech – „spraženy bleskem jsme jen na posměch divákům, již tu někdy kroky staví. Že raděj žití nás už nepozbaví, by v náruč měkkou údy pojal mech a po vůkolí sladký vánku dech staleté šuměl zkazky naší hlavy!...“ „Jak divně mluvíš;mluvíš,“ vedle družka vece, kdo„kdo bědoval by, ve smrť skláněl šíji – v tom davu dětí našich na pasece!“ „Ba právě proto, nech blesk bije, praží – mě sladký pocit ve všech údech blaží: Smrť není smrtí, těmtěm, kdo v dětech žijí!“ 41