Večerní modlitba.

Vojtěch Pakosta

Večerní modlitba.
Ohnivá koule k západu se sklání, a uhasíná v lůně modrých hor; z hluboka vzdechnul sobě temný bor, snad že ten život samé umírání... Ve vísce kdesi zvoní na klekání a ve příbytcích tichne rozhovor, – modlitbou s Tvůrcem mluví země tvor, zře denní práce zdar a požehnání. Cestou mi kmitnul obrys kaple bílý – do výklenku jsem její nahlédnul: v ní svatý Václav – patron vlasti milý. U hranic českých stojím na své pouti, a z hloubi duše jsem si povzdechnul: „Ó nedej nám ni příštím zahynouti!“ 44