V samotě.

Vojtěch Pakosta

V samotě.
Sám sebou opět chci se zabývati, ó blažen, kdo si dostačuje sám! ten v srdci vlastním rozpjal štěstí chrám, jejž žádná bouře světa nevyvrátí. Co svět si zvyknul štěstím nazývati, pod vábnou maskou zradný často klam, kdo za ním letěl k moře končinám, unaven opět v nitro své se vrátí. Zášeří lesa, ticho, popěv ptačí, myšlenka každá – báseň beze slov, mně nad bohatství, vnady světa stačí. Bohatství, krásu – často chvíle zkosí... ten šťasten, kdo jak známý filosof, všecko své jmění v srdci vlastním nosí. 24