Na výši hor.

Vojtěch Pakosta

Na výši hor.
Les přestával už a s ním trošek polí mně pod nohami dávno v dálce znik, zřím už jen klečí, chudý lišejník, jenž žárem sprahlý pod nohou se trolí. Kol pusto, mrtvo, ptáče nešveholí – ba vhodnějšího dumný poustevník, jejž na poušť vyhnal světa šum a ryk, by marně hledal místa po vůkolí. Leč jaká krása popatřiti dolů v ten pestrý niv a lesin polokruh – jak volno, blaze horstva na vrcholu! Jak onen mír by zde už tušil duch, jímž ztichnou srdce naděje a vzněty, až z pouště žití vzletne nad planety... 34