Věrná láska.

Vojtěch Pakosta

Věrná láska.
Volali do boje s otčiny vrahem, žehnal se junáček s otců svých prahem. Matička kvílela, sestřička lkala, milenka jediná po tichu štkala. Poslední polibek, stisknutí ruky, dívenka konejší junovy muky: „Neběduj, nezoufej, budu ti věrnou, dokud nás nevloží pod zemi černou!“... Matička zemřela, sestřičky slzy jak z jara vlažička oschnuly brzy; jedno jen srdéčko v komůrce kvílí: „Navrať se, navrať se, hochu můj milý!“ V daleké cizině náhrobek svěží, a pod ním mladistvé srdečko leží. V komůrce ubledlá děvuška sedá, ráno i s večera miláčka hledá. Na líci kvetoucí růže jí vadnou, jako když v jeseni lístečky spadnou. 99 A kdy zas ptáčkové přilétli zdáli, v zahradě hřbitova děvušce stlali. Z daleké ciziny obláček letí, náhrobek kvetoucí slzami světí. Lehynký větříček do dálky vane, nad hrobem junovým s poselstvím stane; zapláče, zakvílí v mohyly květe: „Což také lásky teď málo je v světě!“ – 100