Věrná láska.
Volali do boje s otčiny vrahem,
žehnal se junáček s otců svých prahem.
Matička kvílela, sestřička lkala,
milenka jediná po tichu štkala.
Poslední polibek, stisknutí ruky,
dívenka konejší junovy muky:
„Neběduj, nezoufej, budu ti věrnou,
dokud nás nevloží pod zemi černou!“...
Matička zemřela, sestřičky slzy
jak z jara vlažička oschnuly brzy;
jedno jen srdéčko v komůrce kvílí:
„Navrať se, navrať se, hochu můj milý!“
V daleké cizině náhrobek svěží,
a pod ním mladistvé srdečko leží.
V komůrce ubledlá děvuška sedá,
ráno i s večera miláčka hledá.
Na líci kvetoucí růže jí vadnou,
jako když v jeseni lístečky spadnou.
99
A kdy zas ptáčkové přilétli zdáli,
v zahradě hřbitova děvušce stlali.
Z daleké ciziny obláček letí,
náhrobek kvetoucí slzami světí.
Lehynký větříček do dálky vane,
nad hrobem junovým s poselstvím stane;
zapláče, zakvílí v mohyly květe:
„Což také lásky teď málo je v světě!“ –
100