Mateří douška.

Vojtěch Pakosta

Mateří douška. (Mé matce.)
Z hedbáví vláken jemně protkávané, tišinou lesní chodě sám a sám, v podušky mechu znaven usedám, kam zářné slunko krovem stromů plane. Z pažiti libá ke mně vůně vane, jí blažen v doby dávné zalétám, neb její dech mi z ráje dětství znám, jak dech a pocel matky milované! Mateří doušky kvítenko to prosté, jež vůni dýšíc na mezi tam roste – mně moře blaha v srdci rozčeří. Jak ucelován, usínal bych sladce, zpomínku drahé zasvěcuji matce: „Žehnám ti, žehnám, lásko máteří!“ 16