Spor květin.

Spor květin.
Před zahradníka v krásném letním čase předstoupil květin rozhorčených sbor: „Ó rozhodni nás, neboť máme spor o vnitřní ceně, hodnotě a kráse a každá druhé chce být spanilejší – sám tedy rozsuď, která nejkrásnější!“... „Nuž, pojďte, děti, chci vás porovnati!porovnati!“ děl strážce květin vlídně, usmívavě – „nech každá poví, co ji zdobí právě, já rozhodnu pak, které přednosť platí.“ – I přišla růže, lepá, čarokrásná... „Ó pohleď,“ řekla, „jak jsem ušlechtilá, svým čarosvitem postava má jasná, jak slunce v letě sady ozářila. Mé listy sčítej, viz jak na výsluní se líce moje půvabu rdí nachem, na trůnu krásy pouhým hlavy vzmachem královna květin lidi blažím vůní! Nuž, kde bys našel krásy spanilejší, – nejsem-li ze všech družek nejkrásnější?“ 95 „Ó krása tvoje“,tvoje,“ strážce květin praví, „lahodí oku a tvou vůni svěží,svěží by v celém sadě člověk našel s těží; s radostí každý u tě kroky staví, leč kdo se na tě bedlivěji dívá, ten shledá, any trny nejostřejší pod listy svými lodyha tvá skrývá. A dokonalou, moje lepá růže, ta krása není, která zranit může – nelze mi tebe nazvat nejkrásnější!“ Tulipán na to s lící rozjasněnou se o svou cenu k zahradníku hlásí: „Ó viz mou hlavu, k slunci povznešenou, můj lesk, mou barvu – a rcirci, také krásy zda jenom odstín oko tvé kde zhledne!... Přede mnou slunce jasná záře bledne, já pouhým vzhledem umím okouzliti – kdo chtěl by v kráse se mnou závoditi?“ „Tvá krása, brachu, často zaslepuje, a rychle sprchá jako rosa ranní, ty při vší kráse nemáš vůně ani. Krása, jež sama sebe vyvýšuje a zraky mámí tváří vychytralou, tu nelze nazvat krásou dokonalou.“ 96 Tak s chloubou na rtech, chvály plné hlavy, před zahradníka ještě celé davy též jiných květin chutě přichvátaly a v ješitnosti slyšeti se daly. Lilie jednojedna, kolébána vzduchem, opodál tiše na záhonku stála, a vůně její jemným vánku vzruchem až k hašteřivým sestrám zalétala; o přednosť svoji v sadě květinovém, se neozvala ani jedním slovem. „Ty nehlásíš se, moje drahé dítě?“ zahradník vece – „ty, jež nevinností, jak slunce hvězdy leskem na úsvitě, zastíníš družky, plna spanilosti? Ty, jejíž barva jasná, sněhobílá, tak jednoduchá a přec oku milá; jíž příjemná a milodechá vůně, jak líbý vánek v milém horstva lůně? Ač krása tvoje všude velebena, jsi přece vezdy pokorná a skromná. – Tobě se z družek žádná nevyrovná. Neb krása těla s duše nevinností obrazem jedno pravé spanilosti – jen tobě, drahá, první patří cena! 97