V jeseni.

Vojtěch Pakosta

V jeseni.
Již vzduchem chmurným ptactvo v řadách pluje na pouť se strojíc k dalným končinám, ať v údol hledím, nebo k výšinám: vše hustý závoj mlhy zahaluje. Z rozsedlin skalních ostrý vítr duje a hrobem sněhu hrozí lesinám, v jichž stínu blažen často dlel jsem sám, niť zlatou k niti v brokát písně snuje. Leč pohled luzný, kdy kraj k slunci vzplane, a z listů zlatých majíc roucho tkané královna jeseň s letem závodí. Jak kněžna zlato vzhladovělé davy, ozdobu stromů krajem rozhodí: „Já léto stelu na cestu své slávy!“ 53