Starému kmenu.

Vojtěch Pakosta

Starému kmenu.
Že strom to býval rozeznati s těží – jak balvan v skalách tělo pokryl mech; kdo slyšel pád a jeho bolný vzdech, kdo léta sečte, jež tu bídák leží!?... Přívaly, bouře i to jaro svěží mu z těla derou kusy po kusech, a ručej horský jako na posměch, si přes něj skočí, a zas dále běží. I mlází, jež mu jarem z těla pučí, poslední zbytek tráví jeho sil, a hloub jej vrhá zhouby do náručí. Zda z těch, kdo tudy s jarou myslí spějí, již někdo stanul, aby uvážil: co strasti jsou a bolesť v beznaději? – 17