Naše hory.

Vojtěch Pakosta

Naše hory.
Jak hlavy starců s šedivělým vlasem, nad horou hora strmí k nebesům; strážcové vážní, s čelem sterých dum, vlasť nerozborným objímají pasem. V mlčení stojí, ale přece časem je rozhovoří lesa vážný šum, že líce zjasní zachmuřený chlum, a čela modrým zalesknou se jasem. Tu zahledí se v dálku okem bdělým v květnatých luhů pestrý polokruh, k dědinám, městům, řekám stříbroskvělým... I pohnou sebou, zahovoří temně; jako by blažen druhu šeptal druh: „Není-li rájem tato Česká země!“ 6