Pouť anděla.

Pouť anděla.
Pán řekl druhdy k andělovi: „Na zemi leť! – Údolem slzí země sluje, v slzách se člověk rodí, zmírá – nech slzy ruka tvá tam sbírá, jak drahokamy opatruje, pak vrať se zpět; chci určit, která z perel těch jest nejdražší svých sester všech.“ Odletěl anděl. Od chaty nuzné v palác štěstí prolétal zemi v šíř i v dál: ač viděl v líci růže kvésti, zřel purpur, zlato, slávu, jmění... na celé zemi člověk není, jenž nikdy by byl neplakal. S pláčem se dítko k matce vine, slz tíhu jinoch, děva zná, přes líce muže, kmeta line se často slza bolestná. 85 Se sirotami letěl k hrobu, v ubledlou líci bídy zřel, při luny svitu, v noční dobu v komůrku tichou nahlížel... Svět moře slzí! Kdo však poví, která v něm perla nejhezčí? Vše slzy – úděl démantový, jenž bolu srdce ulehčí. – – Zpět vrátil se. „Zde klenot slz!“ dí posel Boží, nádobu zlatou s beder složí a v ruce Pána odevzdává. Aj mnoho jich a každá pravá, neb rukou Božích v tutéž chvíli se drahokamy proměnily. Tu perly byly drahocenné, Pán chválí jejich výtečnosť: To slzy bídou vyroněné, jež nebe změní v perel skvost.“ – Rubínů těchto plamen žhoucí, soucitná ústa Boží dí, jsou slzy vzácné lásky vroucí, proto se krví srdce rdí. 86 Tu plane, hoří slza zlatá, Bůh dlouho, dlouho na ni zří: ó slzo vzácná, slzo svatá, té něžné lásky mateří!... Pak ametystů velké ceny i turmalinů lesk se skvěl – a spočítány, odváženy, který by první cenu měl. Leč žádný z nich! Až v konci ze všech vzácných druhů, jichž cenu Pán byl posoudil, jak rosy krůpěj v ranním luhu malounký démant jenom zbyl. Bůh okem lásky dlouho naň se dívá, a anděl v prsou tají dech: Toť slza žalu, která tajně splývá – ta nejvzácnější slzí všech! 87