Pán řekl druhdy k andělovi:
„Na zemi leť! –
Údolem slzí země sluje,
v slzách se člověk rodí, zmírá –
nech slzy ruka tvá tam sbírá,
jak drahokamy opatruje,
pak vrať se zpět;
chci určit, která z perel těch
jest nejdražší svých sester všech.“
Odletěl anděl.
Od chaty nuzné v palác štěstí
prolétal zemi v šíř i v dál:
ač viděl v líci růže kvésti,
zřel purpur, zlato, slávu, jmění...
na celé zemi člověk není,
jenž nikdy by byl neplakal.
S pláčem se dítko k matce vine,
slz tíhu jinoch, děva zná,
přes líce muže, kmeta line
se často slza bolestná.
Se sirotami letěl k hrobu,
v ubledlou líci bídy zřel,
při luny svitu, v noční dobu
v komůrku tichou nahlížel...
Svět moře slzí! Kdo však poví,
která v něm perla nejhezčí?
Vše slzy – úděl démantový,
jenž bolu srdce ulehčí. – –
Zpět vrátil se.
„Zde klenot slz!“ dí posel Boží,
nádobu zlatou s beder složí
a v ruce Pána odevzdává.
Aj mnoho jich a každá pravá,
neb rukou Božích v tutéž chvíli
se drahokamy proměnily.
Tu perly byly drahocenné,
Pán chválí jejich výtečnosť:
To slzy bídou vyroněné,
jež nebe změní v perel skvost.“ –
Rubínů těchto plamen žhoucí,
soucitná ústa Boží dí,
jsou slzy vzácné lásky vroucí,
proto se krví srdce rdí.
Tu plane, hoří slza zlatá,
Bůh dlouho, dlouho na ni zří:
ó slzo vzácná, slzo svatá,
té něžné lásky mateří!...
Pak ametystů velké ceny
i turmalinů lesk se skvěl –
a spočítány, odváženy,
který by první cenu měl.
Leč žádný z nich!
Až v konci ze všech vzácných druhů,
jichž cenu Pán byl posoudil,
jak rosy krůpěj v ranním luhu
malounký démant jenom zbyl.
Bůh okem lásky dlouho naň se dívá,
a anděl v prsou tají dech:
Toť slza žalu, která tajně splývá –
ta nejvzácnější slzí všech!