V lesní samotě.

Vojtěch Pakosta

V lesní samotě.
Kam jenom kročím, oko divy sčítá: na výši hor i nad jezera tůní, v pralesa šeru, luhů na výsluní... vše ducha blaží, pozdravuje, vítá! Ve výši klenba lesa věkovitá, velebou chrámu nad hlavou mi trůní, a v jejím tichu, milodeché vůni, má duše blahem opojena, syta... Hrkotem bystřin, táhlým šumem stromů nad hlavou prchá okřídlený čas, s ním blaho, že je nemám svěřit komu. A kdy tak blaze bylo srdci mému, bolestný v nitru ozval se mi hlas: „I v rajské kráse běda samotnému!“ 14