Jeřabiny.

Vojtěch Pakosta

Jeřabiny.
Již krajem táhly podvečerní stíny a ostrou cestou, bídy na úlevúlev, v chudobné chaty listí, svazky dřev, s ženami děti vlekly z doubraviny. Tam co se cesta ztrácí do mýtiny, a s výšin Iuzný baví oko zjev, mně na aleji jako vřelá krev zaplály šerem zralé jeřabiny. Jak bohatý je v podzim ten stůl ptáků, a bědný osud zde těch dětí, žen!... jejichžto žní jen list a suché klestí. – Snad stůl ten barvou lásky ozdoben, by srdce možných v přepychu a štěstí vzplanulo láskou k bratru ubožáku? 39