Černé jezero.

Vojtěch Pakosta

Černé jezero.
Hluboký les – a v pustém lůně jeho, jež vroubí horstva bašta staletá, pohlíží temným okem k nebi jezero Černé – panna zakletá! Tu klidně spí, tu zvedne se a zuřízuří, jak pouta svá by chtěla rozmetat, v něž svázali ji horstva velikáni a uzavřeli ve svůj temný hrad. Potoky horské ku pomoci volá, k staletým jedlím s pláčem zaletí a kdo k ní přijde, toho vzdechy vítá a vypravuje o svém zakletí. Zpěvavý potok v náručí jí spěchá, ji šumem těší stromů pozadí, i nebe časem zjasní líce její a vánek s čela vlásky uhladí. Leč velikáni nepohnutě stojí: „Volej si k nebi, volej k člověku – zakletá’s věčně!“ – pokynou jí čely..čely... neb vláda naše bude do věků.“ 67