Babiččin „Nebeklíč.“

Babiččin „Nebeklíč.“
Světnička malá, bělounká, že radosť v ni se podívat, u kamen šedá babička a při ní vnoučat čilých řad. „Dnes ať se tiše chováte!chováte!“ osloví mírně vnoučat svých, „což jsem vám ještě neřekla, že ve svátek dovádět hřích?“ „Ó řekla, řekla, babičko!“ ozvou se jemné ohlásky, „my zticha budem, uvidíš, jen ukazuj nám obrázky! Víš, velkou v truhle knihu tu, co si z ní často říkáváš, – ty andělíčky, Ježíška, ten krajkový – viď, že je máš?“ Tak domlouvají vnoučata, babička jen se usmívá, a vetchou truhlu otevře, v níž poklad drahý ukrývá. 92 I shrnou se jak kuřátka, a zas jim musí vyprávět, který je z pouti, od přátel a kolik tomu dnes už let... „Vidíte, to je „Nebeklíč,“„Nebeklíč“, ten zdědila jsem po matce, ač dávno tomu, dávno již, přec v drahé jest mi památce. Ta učila mne Boha znát, jak vaše učí modlit vás, s ní do chrámu jsem chodila, ať letní byl, ať zimní čas. A budete-li hodné též, a Boha budete vždy ctít, každé z vás k nebes branám klíč po celý život bude mít.“ – „Ó budem!“ děti slibují a po obrázku hned jim dá, „Jej zbožně každý polibiž, babička vám je uschová.“ – 93 Pak zticha jsou jak kuřátka, neb není konec pohádce, již babička jim povídá, o mládí svém a o matce. Ó hodné jsou, zvlášť v neděli, kdy u truhly jich obcházky. – Vždyť babiččin v ní Nebeklíč – a v Nebeklíči – obrázky! 94