I

Vojtěch Pakosta

I I
Země drahá, země Václavova! zaplakal bych, kdy mé oči vidí, jak se za tě vlastní děti stydí, cit i mrav svůj v cizí šatí slova!
Štětec, dláto, mluva básníkova... činy bratrů od nich hanu klidí, k padánčatům cizokrajných lidí jejich srdce úctu, lásku chová... Horší nad to, jenžto v lícoměrné roucho Bruta zrady dýku kryje, aby matce proklál srdce věrné. Nejhorší však, jenž svou zladiv lyru, zvukem ošemetným v struny bije, – hyzdě, tupě zbožných předků víru. 64