Bludičkou kmitnul, zaplanul
v chaloupce světla plamínek,
a při něm šedá staruška
utkvěla v záři vzpomínek.
Aj mysli peruť daleko
ji ladem žití nese zpět...
sny rajské kouzlí šedinám
vzpomínky v zašlý mládí svět.
Zas v davu dětí blažena:
matička hladí vlásky, tvář,
jesličky, stromek vánoční...
rozlily jizbou světlou zář.
Leč času proud má rychlý běh –
Jak růže děva rozvitá,
kde jonák Bohem souzený
o štědrý večer přemítá.
A za rok za den už to ví;
o budoucnosti šťastné sní,
po boku chotě blažena
dlí první večer vánoční.
Po letech dětí družina
jí ráje kouzlí mládí chvil,
před stromkem zářným jásajíc,
že Ježíšek se narodil.
Ó kolik štědrých večerů
proud času schvátil v prohlubeň,
až samotna tu zůstala,
jak opuštěný, vetchý peň!
Ó kolik jar, co věrný choť,
to srdce zlaté v zemi tlí;
tři dítky s ním – syn jediný
v cizině – Bůh ví, kde as dlí!?
Ustala hlava šedivá
spřádati pásmo vzpomínek,
a spíná ruce, hříží zrak
v lesknavý světla plamínek.
„Ó Bože, dechem lásky tvé,
dnes každému dar vypučí,
já za jediný prosím jen:
bych syna tiskla v náručí!...“
Staruška zmlkla. Vichrů běs
v okénko buší, metá sníh,
a temnou noční krajinou
zní hlahol zvonů půlnočních.
A krajem letí blahá zvěsť,
že Spasitel se zrodil dnes
v chudičkém chlévě – chudině
by vypučely radosť, ples.
Tu na okénko v chaloupce
kys pozdní klopot zaznívá – –
Oj divů div! – syn toužený
v objetí matky spočívá!
Radostné v chrámě „Gloria“
i bídě vrásky zaplaší...
Ó ze všech štědrých večerů
starušce dnešní nejdražší.