3. Já poslouchal, co stromy šeptaly si,

Vojtěch Pakosta

3.
Já poslouchal, co stromy šeptaly sisi, Já poslouchal, co stromy šeptaly sisi,
a hleděl v jejich líci tajemnou: tu jak bych zíral v kmeta vážné rysy, tu tváře děcké plály nade mnou. Podivná mluva! – Tu ve vážném šumu jim z prsou zavzní dlouhý, bolný vzdech, jako kdy hlava pohřížena v dumu, na mládí, volnosť myslí po letech. Tu šepot tichý, jako při okénku, kdy ku své dívce hoch se přichýlí; tu táhlý pláč, jak Meluzina venku v podzimní večer kdy se rozkvílí. PakPak, jak kdy národ z poroby se budí: „Hosannah“ slavné znělo k uším mým. Já blažen cítil v hlavě své i hrudí, jak dobře řeči lesů rozumím. 7

Kniha Růže a ostny (1890)
Autor Vojtěch Pakosta