3. Já poslouchal, co stromy šeptaly si,

Vojtěch Pakosta

Já poslouchal, co stromy šeptaly si, a hleděl v jejich líci tajemnou: tu jak bych zíral v kmeta vážné rysy, tu tváře děcké plály nade mnou. Podivná mluva! – Tu ve vážném šumu jim z prsou zavzní dlouhý, bolný vzdech, jako kdy hlava pohřížena v dumu, na mládí, volnosť myslí po letech. Tu šepot tichý, jako při okénku, kdy ku své dívce hoch se přichýlí; tu táhlý pláč, jak Meluzina venku v podzimní večer kdy se rozkvílí. Pak, jak kdy národ z poroby se budí: „Hosannah“ slavné znělo k uším mým. Já blažen cítil v hlavě své i hrudí, jak dobře řeči lesů rozumím.

Patří do shluku

tklivý, tón, teskný, zvuk, píseň, žalný, struna, vzdech, lkát, lkání

98. báseň z celkových 697

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 17. Ó hudbo lesa čarovná, (Vojtěch Pakosta)
  2. Mezi květy. (Hanuš Věnceslav Tůma)
  3. Les i pažit překypují (Adolf Heyduk)
  4. Šepot stromů. (Bohuslav Květ)
  5. IX.   TICHO. (Richard Weiner)
  6. XXX. Mně cesta lesem náhle klesá, (Vítězslav Hálek)
  7. XXXII. Na kmen v pasece zbylý (Adolf Heyduk)
  8. 8. Spaly hvězdy soumrakem (Josef Kuchař)
  9. I. Jste, Čechy mé, jak strom je v širém poli, (Josef Václav Sládek)
  10. U věčném orůznění. (Adolf Heyduk)