Smutné bývá ovšem podívání
na strom plnojarem kvetoucí,
jeden za druhým-li třesoucí
květ mu sráží zefyrečku vání.
O ten pád – jak dlouhé žalování
naděje tu navždy hynoucí,
život že tu teprv rostoucí
v kolébce již nese umírání.
Však ta máteř s tváří usměvavou
dítky umrlé i zrozené
prvodechem – objímá v klín hebký,
a strom otec bílou kyne hlavou,
jako když si stařec vzpomene:
„blaze tam, kde hrob je u kolébky!“
Na mě též se květy sypávaly,
stromů, pod nimiž jsem sedával,
a já rád si s nimi pohrával,
jakby věštci byly touhy z dálí.
Jakby naději mou ukrývaly,
svadlou tak, jak já ji schovával,
shaslý svět, jejž kdy jsem hledával,
rozkoš velkou a bol neskonalý:
Rád si člověk velkou bolest nesa
do nebe až staví naději
čarokrásnou, i když hyne, klesá;
a kdy marné všecko namahání,
při posledním ještě kročeji
jest mu slastné – i to umírání!
O to jaro tehda krásné bylo,
pod lípou kdy v dešti květovém
bázlivé na rtíku růžovém
„ano“ ze sna k snům mě probudilo.
A ten vánek ticho tak a milo
lásku sypal v květu stromovém,
a mé srdce ve snu májovém
z vánku, slova, ze rtů věčnost pilo.
Od těch dob po vánku rychloletém
padají-li květy hynoucí,
posvátné jest mi to pohledění:
Vidímť život svůj tu s věčným květem,
jaro: láska moje horoucí,
vánek: touha, květy: políbení! –