5.
V podzimním slunci šípek tvář si líčil,
V podzimním slunci šípek tvář si líčil,
již přes noc jíním jemu svráštil mráz,
a teplem okřáv, pyšně hlavu vztýčil
a k bříze vzdechl: „Je to světokaz!“
Bříza jak děcko v bílé košilici,
jemuž se přes noc rozpřed vlasů proud,
odvětí šípku: „Líčit krásu v líci,
kdy podzim kvapí, umí pouze bloud!“ –
Zasmál se šípek: „Hleďme krásku bledou,
jež touhou nyjíc prosní celý věk! –
Já za tvé snění, ač mám hlavu šedou,
bych hrstky nedal svojích vzpomínek;
já v letě hýřil, s vichory se tužil,
já květy zdobil jemný, dívčí vlas,
a ty co zbyly, kdy jsem všeho užil,
jsem hrdě vichrům hodil na pospas.“
A bříza šípku klidně odvětila:
„Jen abys také jásal na konec!“
„Tvůj i můj stejný! Ty jsi neužila,“
odseknul šípek – „a já užil přec!“
Tak spor se vedl na pokraji houští;
k blankytu bříza, šípek hleděl v zem. – –
Tak vždycky bývá, kdy se v hádku pouští
ideál jasný s hrubým hmotařem.
9