14. Sotva že vkročím v lesa stinné loubí

Vojtěch Pakosta

14.
Sotva že vkročím v lesa stinné loubí Sotva že vkročím v lesa stinné loubí
 a stromy nad hlavou se rozhučí, na sta se citů budí v srdce hloubi a v poesie květy vypučí. Ač jenom kvetou v samoty mé stínu a opuštěných žití na nivách, já s vroucím citem v kytičku je vinu a k srdci svému si je tisknu blah. Ó květy luzné! květy poesie! Jen vámi srdce mé vždy okřeje, kdy slunce štěstí v noc se mraků kryje a z ruky padá kotva naděje. Vás nespustím se, přátelé mi zlatí, mé duše květy, srdce pláč i smích! bych živiti vás měl a zalévati i krví srdce, vláhou očí svých. 18

Kniha Růže a ostny (1890)
Autor Vojtěch Pakosta