17. Ó hudbo lesa čarovná,

Vojtěch Pakosta

17.
Ó hudbo lesa čarovná, Ó hudbo lesa čarovná,
 kdy vítr v stromy zavlaje! Jako bych z dálky podvečer líbezné slyšel šalmaje. Jako by houslí bolestný dolétal k sluchu mému pláč, jejž láskou dívčí oklamán, v zoufalství ze strun loudí hráč. Jako by temný varhan hlas ve chrámu prázdném za šera zahučel pleno organo ve zdích starého kláštera. Ó hudbo lesa čarovná, jak divně zvuk tvůj v duši zní! Pohřební zašum bolům všem, však lásce srdcí – vzkříšení! 21

Kniha Růže a ostny (1890)
Autor Vojtěch Pakosta