18.
Z těch bájí, ježto stromů zášer kryje,
Z těch bájí, ježto stromů zášer kryje,
z těch libovonných, lesních procházek,
v zpomínkách, jako vzácná relikvie,
pozůstal v srdci milý obrázek.
Mně dosud v duši dívčí oči září,
jak blesk by vzplanul v lesa zášeří:
zřím růže rtíků, úběl jemných tváří,
květ parnasie v hebké kadeři. –
Tak přišla ke mně v hloubi temných lesů,
a v slova zhoustl žhavých rtíků nach:
„Já tobě pravé štěstí v srdce nesu,
jež marně hledáš ve svých písničkách.
Ni v tiši, ani v hlučném světa žití
nezkvete pravá štěstí ratolesť!
Jen se srdcem kdy srdce stejně cítí,
jen v lásce blaho, pravé štěstí jest!“...
A ruku v ruce blaženi jsme spěli,
kde štěstí toho palác vystaven. – –
A já se zbudil. – Podnes srdce želí,
že jenom luzný v lese byl to sen.
22