Svatá Dorothea.
Meč kat už třímal. –
Urychlila chůzi,
jak ženichu by spěla do náručí.
Přes luhy sněžné mrazný vítr skučí,
lid vzdychá, pláče, tuše smrti hrůzy. – –
S úsměvem hledíc v zasmušilá lada:
„Ó patřte,“ vece mučednice mladá –
„jak naše země nevlídná a pustá! –
Ó jak se těším, že má noha spěje
v ty kraje, věčné kde se jaro směje,
van libodechý věčně v skráně vane,
lilije sněžná s vonnou růží plane, –
a hložím cesta žití nezarůstá!“ –
„Panenko něžná, prosím za kytičku
z tvých rajských sadů,“ – pase zraky v líčku
TeofilTeofil, rhetor posměšně jí vece. – –
„Košíček jablek, libo-li z těch stromů,
mně z elesia račiž přidat k tomu –
Tak skromné prosby neoslyšíš přece!“ –
A Dorothea hlasem přelahodným
k jinochu praví: „Dar ten pošlu tobě,
ó jen se přičiň, státi se ho hodným!“
92
A od modlitby po kratinké době
když vstala, vidí hocha spanilého,
an v ruce uzlík drží sněhobílý,
jí k líci jasné pokorně se chýlí;
„Zde dárek nesu od ženicha tvého.tvého.“
Pohledla k nebi. – Ó kdož zbádá, poví,
ký pocit blaha slova v ústa vkládal:
„Ó k Teofilu pospěš, rhetorovi,
že dárek sýlám, o který mne žádal.“
Meč zářný blýsknul, něžná hlava sklesla,
však zářnější se k nebi duše vznesla.
* * *
Ve společnosti rozmařilých druhů
Teofil vtipů rolničkami zvoní:
„Co chvíle čekám, jak mi půjdou k duhu
jablíčka rajská, a jak růže voní
z niv elisejských, jež mně roztomilá
ústečka dívčí poslat přislíbila.
Ó nesmějte se! Snad se kdesi v mraku
můj dárek zpozdil, aneb bouře vina,
že viseti mi zůstal na oblaku. – – –
V tom chlapec vešel – Teofilu kyna
podává stranou uzlík sněhobílý,sněhobílý. –
Tři jablíčka v něm a tři růže byly.
93
Na krásných plodech, libodechém kvítí
nemůže rhetor smyslů nasytiti.
Jak divotvornou by jej táhly mocímocí,
k nim spěje, kleká, při nich blažen dlí,
je líbá, o nich za dne přemýšlí,
a v snění luzném k nim se vine v noci.
„Té vlasti prahnu, kde ty plody zrají“ –
užaslých druhů bujné hlasy tiší –
Teofil křesťan! – Caesarea slyší –
Jsem křesťan! svědčí, kdy se soudci ptají
a brzy cestou, sněžné přes závěje
do vlasti, kde tak čarné plody pučí,
jak Dorothea v hlučném davu spěje,
by dárkyni své padl do náručí.
94