POPĚVEK.
(Všem, kdož mají o mne strach.)
Jsem jenom poutník. Z očí mi sálá
k životu láska, nohy mám pevné,
vysoké čelo, hrdé jak skála,
svědomí čisté a rety zpěvné.
Sběhl jsem s cesty široké, všední,
máte tam kolej ujetou, stíny –
však já jdu v roklích a já jdu přes hroty skal,
a chci být přední.
Ať svět se mračí, ať po mně kopou –
já už jsem hotov – nebudu jiný.
Já musím výš, já musím hloub, já musím dál –
však vždy jen českou, poctivou stopou!
Kam že chci dojít? Svět je tak dlouhý –
já neznám cíle malé a mělké.
Čím že chci býti? Bojovník pouhý
myšlénky české, posvátné, velké.
[7]
Jsem poutník, který v dáli cos cítí,
kterému každý kraj světa krátký –
co pak mi bouře, co pak mi bolestí kříž –
já musím jíti!
Ať svět se mračí, ať po mně kopou –
já už jsem hotov – nelze mi zpátky.
Chci vždycky dál, chci vždycky hloub, chci vždycky výš –
však to jen českou, poctivou stopou!
Klopýtnu třeba, najdete chyby
v každém mém kroku, v každé mé snaze –
však mně se cesta divoká líbí,
dýchám tu volně a neznám hráze.
Zdobím si klobouk polním jen kvítím,
přespím noc v škarpách, probdím ji v pění.
Ať svět si šeptá, že jsem v kraj propasti vstoup’,
že se tam sřítím,
a ať se mračí, ať po mně kopou –
já už jsem hotov – pomoci není –
já musím výš, já musím dál, já musím hloub –
však vždy jen českou, poctivou stopou.
25./6. 1883.