POPĚVEK. (Všem, kdož mají o mne strach.)
Jsem jenom poutník. Z očí mi sálá k životu láska, nohy mám pevné, vysoké čelo, hrdé jak skála, svědomí čisté a rety zpěvné. Sběhl jsem s cesty široké, všední, máte tam kolej ujetou, stíny – však já jdu v roklích a já jdu přes hroty skal, a chci být přední. Ať svět se mračí, ať po mně kopou – já už jsem hotov – nebudu jiný. Já musím výš, já musím hloub, já musím dál – však vždy jen českou, poctivou stopou! Kam že chci dojít? Svět je tak dlouhý – já neznám cíle malé a mělké. Čím že chci býti? Bojovník pouhý myšlénky české, posvátné, velké. [7] Jsem poutník, který v dáli cos cítí, kterému každý kraj světa krátký – co pak mi bouře, co pak mi bolestí kříž – já musím jíti! Ať svět se mračí, ať po mně kopou – já už jsem hotov – nelze mi zpátky. Chci vždycky dál, chci vždycky hloub, chci vždycky výš – však to jen českou, poctivou stopou! Klopýtnu třeba, najdete chyby v každém mém kroku, v každé mé snaze – však mně se cesta divoká líbí, dýchám tu volně a neznám hráze. Zdobím si klobouk polním jen kvítím, přespím noc v škarpách, probdím ji v pění. Ať svět si šeptá, že jsem v kraj propasti vstoup’, že se tam sřítím, a ať se mračí, ať po mně kopou – já už jsem hotov – pomoci není – já musím výš, já musím dál, já musím hloub – však vždy jen českou, poctivou stopou. 25./6. 1883.

MODLITBA ZA VLAST.
Ať den se usmívá neb tmavá noc se sklání na její zrytou skráň – ty, Pane, peruť svou chyl nad ní bez ustání, ó, chraň ji, chraň! 8 Však dost už zkusila ta země ran a bouří i pohrom divokých, kdy uschl květ i klas – dnes, kdy se od krbů juž spokojeně kouří, ty rány hluboké, ó nechtěj drásat zas! Buď chvíli básníkem – a nad tou krásou velkou stát budeš zdivený a z hvězd jí hymny tkát, buď chvíli člověkem – a nad tou trpitelkou se krví zalejí ti oči uplakané, a budeš ji mít rád, ó Pane! Ať den se usmívá neb tmavá noc se sklání na její zrytou skráň – ty, Pane, peruť svou chyl nad ní bez ustání, ó chraň ji, chraň! Je svatá, poctivá a nemá v čele viny, je matka nešťastná – a tím dost velká juž – neb často kojila již svými ňádry syny, již bídní, nevděční teď na ni brousí nůž. Ta mračna roztrhej, jež kroupy nesou do ní, a supy lačnící svým bleskem k zemi sraž! Ať skála rozkvete, ať močál travou voní a růži stolistou ať nesou šípky plané, ó dobrý Otče náš, ó Pane! Ať den se usmívá neb tmavá noc se sklání na její zrytou skráň – ty, Pane, peruť svou chyl nad ní bez ustání, ó chraň ji, chraň! 9 Dej hloubku jezerům, ať každou bídu shltí, dej horám výšku, ať jsme v strastech Tobě blíž! Dej šířku potokům pro mlýny a tlum pltí, v kraj vřavu veselou a v lesy dumnou tiš. Dej hloubku myšlénkám, dej výšku české touze, dej šířku nadšení, dej k práci klidnou tiš. Ať trvá veliká tak dlouze, ó tak dlouze, pokud zář blažící z tvých moudrých očí kane na světa šírou říš, ó Pane!

PŘI POHLEDU Z TOČNÍKA.
Ten kraj je pustý, jak by včera ještě byla šla nad ním sucha, krupobití a velké deště. Ó je to smutek, co tu v zem se řítí, kde jíní padá v žita zaoraná a v škarpy u cest suché lupení!... To bylo v jeseni za pochmurného, studeného rána. Já nedíval se tenkrát sám v tu zemi. Zde někdo byl, kdo hluboko as cítí a patřil němý. Snad Bůh, snad poutník, jenž sem zbloudil z žití – však byl tu kdos – a potom zmizel v dáli, dřív, nežli já jsem na vrch vystoupil: já nevím, kdo to byl – však v trávě po něm velké slzy plály... 10

MEZI ČTENÍM ČESKÉ KRONIKY.
Je minulost pláň šírášírá, nedohledná – a každý nechá otisk tam svých prací. Pláň pro všecky je nerozdílná, jedna, však každý se v ní jinou stopou ztrácí. Je po jednom poušť bez křoví a holá, kde večer je a stín jde rozvalinou, a když tam pak soud budoucnosti volá, ty hlasy někde v neurčitu hynou. A po druhém tam lesy čerstvě voní, v tlum balvanů polední slunce pere, že, když hlas věků budoucích hřmí do ní, zpět odpovědí volá echo steré... Ty stará kniho, psaná chvící rukou kdes v šeré jizbě za bouřlivých chvílí, já otvírám tě – a v skráň echa tlukou, z nich něco jásá a cos teskně kvílí. A něco praví: „Jdi – tu starou slávu slož do písní, ať upomínkou blaží!“ Však já si řekl: „Vzhůru, chlapče, hlavu – a v novém díle buď též jednou paží!“ 11

NA OČI SOUCHOTINÁŘE.
Tvých očí chorobných, těch velkých černých očí noc teplou, hlubokou já vídám ještě v snách, kdy koráb vzpomínek se v moři žití stočí k tvé tváři hubené, kde nikdy neplál nach. Já vídám tvoje oči, ty smutné, černé, neodvratné oči, jak zřely k nebesům a nikdy v zemský prach. A mně se vždycky zdá, jak síť té velké noci by rostla z očí tvých a krajinou šla v ráz – a jak bys nocí tou šel sám a bez pomoci, a kdesi daleko tvůj měkký sténal hlas... Já hledím do té noci, do velké, šíré, neobsáhlé noci – a ohlas kročejů a sten v ní náhle shas’ – – – Tvých zraků ledových, těch mrtvých, hrozných zraků noc smutnou, studenou já vídám posavád – a tak mi vždycky jest, jak jeden z velkých mraků těch očí mystických by na srdce mi pad’. Já hledím do těch zraků, do kalných, mrtvých, neodvratných zraků – a něco volá z nich: pojď, tak je lehko spát... 12

MLADÉ HŘÍŠNICI.
Hlavičko malá, kadeřavá, klubíčko z lnu a růží svito, kdo neplakal by, že tak záhy ret malinový píti dává po dlouhých doušcích sladké vláhy? Hlavičko malá, kadeřavá, jak mi tě líto! V tvém čílku posud leknín bílý – a pohled tvůj už drze bodá... Kdo bídný tak, tvou nožku malou že v bláto strhnout měl dost síly a bílou líc ti zhyzdit spálou? V tvém čílku posud leknín bílý – škoda tě, škoda! A celý svět je už ti všední: pláč, láska, sny, jež jaro spřádá. Ty z jitra hned jsi v páře hříchu se rozletěla ku poledni – a což ti život? Trochu smíchu!... Ó, celý svět je už ti všední – a jsi tak mladá! Mé oči vlhnou. Já bych plakal nad smíchem tím, jímž lákáš v sítě. A byl bych rád, svou písní chudou kdybych jen jednu slzu vlákal ti do očí, než svádět budou... Mé oči vlhnou, já bych plakal – ubohé dítě! 13

FIJALY.
S košíčkem fijal přišla na boulevardy, je stará juž a pláč se chvěje v hlasu. A vedle ní, jak rostlá z jarní páry, je dceruška. Ta mládí má a krásu. Zde vidí ženy: včera měly cáry, dnes hedvábí a skvosty v moři vlasů... Strach jímá ji: „V ty dcera klesnout spáry!...“ A velká slza skropila jí řasu. Ta v kytku fijal do košíčku sjela. Já maní tady dívčí stihal nožku – květ se slzou si koupím na památku. A kdykoli frýn drzá vidím čela, zřím v duchu zas tu ustaralou matku a v knížce líbám svadlých fijal trošku...

NA KLINICE. (M. Pešinovi.)
Jak list se třásla. V očích chorá vláha a v skráni vyschlé modrých žilek sítě jí ozdobou. Že chudičké je dítě, má tolik očí sytit polonahá! 14 Zavírá oči... Cizí ruka sahá jí na košilku, kde spí ňádra v skrytě... Na prsa dlaň svou tiskla křečovitě a tichounko se zardívá a zdráhá. Ó, já bych zlíbal, kudrnáčku bledý, za červánek, jenž v tváři se ti zmáhá, tvou drsnou dlaň, již práce denně ryje. A jak ta ruka lékařova váhá, já myslím si: i přísný démon vědy se zachvěje, kdy mluví poesie...

U STARÉHO KLAVÍRU.
V té jizbě setmělé, kam věčná noc se řítí se záslon spuštěných a z mříží, kam sed’ rez, já po dnech, po letech a po bloudění v žití tě, starý příteli, jsem zase nalez’ dnes. To z bouře, ze zimy a v vedra, krupobití jsem krok zas jednou pod krov nes’. Však čekám nadarmo, že hebce jako kdysi před tebe v úsměvech zas dívka sedne si a písní zanese mě nad skal vrchol lysý, jež slují životem, až k hvězdám, za lesy. Tvé struny strhány a pavouk líně visí nad sežloutlými klávesy. 15 Ty vyschlá bystřino, ty spící moře tonů, ty marně čekáš bouř, jež rozvlní tě v řev. Spíš každý kopne tě jak trosky puklých zvonů, a ty se rozpláčeš v tak zádumčivý zpěv... A mně se vždycky zdá, že já to v prachu tonu, a že to z rány mé jde krev. A slyším znít z těch strun: Můj pěvče zasmušilý, dokud bouř zmítá tě, jen létej k blankytu! Až nocem probdělým dáš poslední své síly, až budeš bídně mřít kdes v tmavém úkrytu, z tvé písně nadšené kdož sílu, jaro pili – pak půjdou kolem bez citu!

MATCE, KTERÉ JSEM NEPOZNAL.
Ve snách svých horečných tě vídám, ženo svatá: z tvých očí hlubokých se velká záře line, a v teplé objetí zve náruč rozepiatá. Ta náruč v myšlénkách mě volá vždy a kyne. Já nevím, světičko, proč neměl znát jsem tebe, proč v pouti pochmurné mi každá naděj hyne, proč páž tak slábne mi, proč víc a víc mě zebe... Však vím, proč náruč tvá se rozvírá a kyne! 16

OTCI.
V těch smutných nocech v jizbě nad podkrovípodkroví, kdy v písních pláču prostičkými slovy, se na mě dívá z obrazu bledá, zrytá, žalostivá tvář Jesu Krista. A jak ty oči kalné, potrhané sem na můj stolek z pološera sklání, mně zdá se, že z nich po paprscích kane v mou hlubou duši tiše smilování zář svatě veliká a neskonale čistá. A pod ním v kvítí podobizna malá: tvá, tatíčku, tvář drahá, ustaralá si nese vrásku, jíž jako Jeho zryta pro svou lásku, ač nemá věnce z hloží. Však jak můj zrak slz duhou vstříc vám hoří, mně zdá se, z záře, která z očí plane Ježíši Kristu, že se nimbus tvoří kol tvojí hlavy stříbrem posypané za lásku velikou jak smilování boží...

CESTOU.
Je mír, je svatvečer a země zlatem vzplála. Hle, v prachu přede mnou tkví dívčí stopa malá, jak vyšla z domova zde města na kraji. A z dálky, z hluboka a dojímavě dlouze to duní ze zvonů jak o ztracené touze, a chmury veliké v mou duši padají. 17 Jdu tiše za stopou – a ona v dál se tratí – – Jen v šeru červánky ty drahé sledy zlatí, a zvony sténají jak srdce pod tíží. A mně se zdá, v hloubi zdá, když smutně v kov to bušíbuší, jak někdo vzdálený by kvílel nad mou duší, ta stopa nikdy víc že s mou se nesblíží.

PANÍ, KTERÁ NA MĚ VZPOMÍNALA.
V těch dlouhých nocech při knize a čaji vždy myslím si, zda šťastný budu ještě, a trudím se, kdy okna zamrzají neb když ty dlouhé, dlouhé zimní deště mě od světa vždy na dny celé dělí. V těch dlouhých nocech v jizbě při kahanu to nevíte, váš pozdrav osamělý jak potěší mě, paní mladá! A já bych čet’ až k pochmurnému ránu, že vzpomínáte ještě ráda těch krátkých nocí při knize a čaji... V těch dlouhých nocech při knize a čaji vždy myslím si, proč vzpomínáte na mě. A zřím ty rty, jak svůdně šepotají, noc vašich vlasů, vaše oblé rámě, ty oči drahé, jak se v knihu klopí... A v duši mé se lačná touha vzepla, a s pláčem líbám vaší vášně stopy, 18 ten drahý vzkaz, jejž, paní mladá, mi tajně psala vaše ručka teplá – – A spánek těžko k víčkům padá v těch dlouhých nocech při knize a čaji.

V BOUŘI.
To hřmělo hluboce, déšť do jizby nám lítal a píseň bláznivou hrál v okna z divoka, kdy z květin naproti tvůj milý ovál svítal – a mlha starostí ti lehla do oka. Ty, dítě, dumáš asi, ty dumáš z hluboka! Můj smavý andílku, ty červánku a zoře, ta propast myšlének, ta pohltí tvůj smích! Ze snů tvá lodička – a myšlénky jsou moře... A proč pak přemýšlíš? – Snad někdo ze snů tvých zde v dáli bouří ton a ruce k nebi zdvih’? Teď blesk a blesk, hrom v ráz... Snad někde k zemi padá ten, na nějž vzpomínáš – a ty se modlíš zaň. A jestli umírá, to velká nebe zrada, že byla lhostejná ta svatá boha skráň, když k němu zdvíhá se tak čistá, bílá dlaň. Mé dítě hebounké, já také pádím bouří, mám šat juž promoklý a děs mi nohy stáh’. Kam že se uchýlím? Kol z baráků se kouří, daleko, daleko je rodné chatky práh... 19 Snad za mne modlíš se a o mne máš tak strach? To hřímá hluboce, déšť do očí mi lítá, a píseň bláznivou hrá vítr z divoka – jen když tvůj obličej mi z okna v cestu svítá! Má cesta trnitá a dálná, široká – – mé dítě, modli se, ó, modli zhluboka! 20

TMAVOU TAK CELOU...
Tmavou tak celou v sále Vás zřím, jen stužka rudá v kloboučku hoří. Ó, dítě, nic blízkého neslyším: zpívá cos dálného k citům mým jak hukot lesů, jak hučení moří. A potom zas viděl jsem jen Vás, jen Vás v tom živůtku plavě žlutém. A poslouchám s Vámi a neslyším zas ni matení zpěvu, ni houslí hlas, jen zvěsť o tom osudu krutém: Ó, živůtku světlý, v němž mdlí snivá žluť, ty, kloboučku černý se stuhou jasnou – proč touze své musím dít: ticha buď! proč daleká hudba plní mou hruď, když vaši Paní uvidím krásnou? Ó, hudbo dálek, ó, písni jar, ó, touho, již mlčenliv snáším! – – Volám Vás: sestro! A zapírám žár... a v srdce se stesku zatíná spár a žene mne za krokem Vaším – – 9/12
[47]

TICHO JE...
Ticho je... slyšet je duše jít... V květech krok plouhá se tich... A v kloboučku Vašem – sladko zřít! – hle, rozkvetl sníh! Krásná jste byla ve květu tom, ó, Sněženko, na lukách mých. Mírný Vám v očích plál světla lom, jak rozkvetl sníh. Jdu kolem Vás. – Ach, což je mi svět! Ticho je, ticho v ňadrech mých: Bože, to v pozdní, jiskřivý květ tam rozkvetl sníh! 13/12

DÁL ZA TEBOU JDU...
DÁL za Tebou jdu, Ideale, dál za Vámi jdu, dítě mé – a jestli někdo třetí stále mi v cesty Vaše nenadále vždy veběhne – toť lhostejné! Toť osud Krásy už je taký: je stíhána jak v lese laň... Já nad profánní světa zraky si vynáším Vás nad oblaky, klep ulice k Vám nemá práva, mé heslo čisté jak má zbraň: Buď krása Vaše zdráva! 48 Já miluji Vás jinak zcela a jinak s Vámi sejdu se: to obloha zahoří celá východu slávou zkrvavělá, až čluny naše sjedou se. A bouře mořská, sladký blude, nám rozhučí se v naše sny, a vonět budou růže rudé, a vítr bude, jaro bude, jež květy v cestu střásá... Má číš se sladce v ruce chví: Buď zdráva Vaše krása! Bdím v noci sám... Má lampa hasne – a myšlenky mé letí k Vám. Než duše moje k spánku zasne, na Vaši krásu, dítě krásné, ten pohár rudý pozvedám. A vzpomínám: Vy spíte asi – ó, chtěl bych aspoň chvíli tak svůj obdiv Vaší divné krásy vyšeptat v tmavé Vaše řasy – – a svědkem jest jen noc ta tmavá, co volám tmě v mlhavý zrak: Buď krása Vaše zdráva! Ó, miluji Vás. – Kráse klaním se ve Vás, slavím Přírodu – A je mi, jak bych před svitáním, v tvář tváří chvějným hvězdám ranním, kdes v horách čekal východu... Ó, kdy a kde? Ó, z Vašich retů tak slyšet slova čaromoc! – – 49 A na vzdor mrakům, na vzdor světu, Vám, nejkrásnější ze všech květů, svou zvedám číš, má duše jásá Vám na shledanou! – Dobrou noc! Buď zdráva Vaše krása! V noci 17/1

IMPROVISACE.
Jak bych si nesl v duši ten tón přetržený, nemůže doznít, nemůže vyznít on, zpívá mi dále, plní mi večer stěny, prudký i měkký, hořící tón – Ne housle, ne harfa tak slavně zněly – hluboké, jiné tóny to zcela: varhany, jež se dnes ráno rozhučely, když bílá jste přišla do kostela – A hudba, koncert! – Zas je to jako v moři... a vlny hučí... koupám touhy své tíž... a hudba, hudba... Dvě hvězdy blízko hoří – ó, hvězdy, ó, hvězdy, Vás strhnouti blíž! Neděle 31/4

PÍSEŇ BEZE SLOV.
Když přicházíte, píseň ta jde s Vámi, do vzduchu z dálky blíž a blíž se chvíc – tak jemná, jak by vítr klávesami jen hnul – nic víc. 50 Slov není v ní; jen harmonie hravá mi v duši splývá z jejích sladkých slok, a takt k té písni nevyřčené dává Váš měkký krok – Co dí ta hudba? Proč se narodila? – Vím jen, že jest – a neptám se nic dál. Vím jen, že divně tak jste krásná byla, když jsem ji poslouchal. Jakým ji textem možno podložiti? Zní k Vaší chvále, němý zvonů kov – – A přec je román celý, celé žití v té písni beze slov!

ZAS HUČÍ VĚTRY...
Zas hučí větry, zas větry jdou, bičují duši a listí rvou – praskají větve, a v dálce to zpívá, výkřiky, touha a hudba divá! Mám větry ty prudké tak rád, tak rád... Opřít se? – Líp je dát se jim hnát, kam bouře velí, kam živly nesou – v oblaka, jež se nad zemí třesou. Slyším zas moře... a hučí les... Můj cit se zmítá v té bouři kdes – v zmatku se všude v oči mi pletla černého kloboučku stuha světlá – – 51 Větrům se nevzpírat! Dát se hnát! – Když mé být nemůže, co mám rád – alespoň v bouři zachytit v spěchu jediný atom Vašeho dechu...

ZA NOCÍ BÍLÝCH...
Za nocí bílých tichý astronom utíká k hvězdám. – Bože, co v nich hoří?! Co krásy, ohně pluje v světě tom na vlnách nebeských moří! Ó, tajemné hvězdy! To marná touha: chtíti zachytit tu krásu všecku v objetí, jež dusí! – Že z dálky splývá v duši hvězdný svit, to hvězdáři stačit musí... Ó, daleké hvězdy! Tajemství sladké: hvězdy potkávat! – Ať jiných krok se třeba blíž k nim točí: mně stačí, když mi v cestu jenom pad’ svit Vašich nebeských očí, ó, drahé hvězdy! A vyhýbat se? – Marný, marný boj! Ta cesta bez Vás chladně k srdci sáhne, a jen víc roste divný nepokoj – – – Ó, hvězdy, co mne k Vám táhne? – – O, tmavé hvězdy! 52

JSOU SLUNNÁ JITRA...
Jsou slunná jitra, radost hoří v nich, když alejí se útlé laně nesou... Ó, v jejich očích celý svět se mih’! Ó, jaká světla v očích se jim třesou! A vzduchem jaké touhy táhne strach, když do lesů se zase, štíhlé, vrací? – To je ten akord, jenž mi duší táh’, když se mi drahá Vaše světla ztrácí... Tak v samotách to zpívá hlubokých tou písní tichou, již svět nepochopí, když kouzelný zrak laně zaplál v nich – a potom zase mizí beze stopy: Ó, věřte, listí, tráva, v květech strom, vše chví se Vaší památkou, ó, lani – a cos mne žene zmizet v lese tom a stopy Vaše hledat do skonání... 22/4

RANNÍ NÁLADA.
Vždy v ráno jarní, včera jak dnes, drozd tady zpívá na větvi kdes, vždy tatáž píseň, tón známý zpola – tak radost jásá, tak touha volá. V hluk města třese tónů svých jas – když přichází Kdos, vždy zmlkne zas... Ó, drozde-bratře, neznámý soku – já vím: ty slyšíš hudbu těch kroků! 53 Neviděn, tichý, ve stromech skryt, ty kroky Její necháš jen znít, tvá píseň mlčí, jen touha dýchá, a hudbu duší posloucháš zticha. Ó, je to kouzlo: tu chvilku jít, nic neslyšet, jen krůčky ty znít, před sebou vidět – ó, akord bezejmenný! – ten černý vlas vonět zapletený... 19/4

ROMANCE O ZNÁMÉM STROMU NA KOLIŠTI.
Známý strom zas vidím kvést! První v květech vždycky jest – jaro volá v cesty Vaše každá jeho ratolest. Ráno, když se rozdýchá, strom ten voní do ticha: pro Vás, jež květ milujete, v bílý žár vždy pospíchá. Někdy z Vašich ranních cest krok Váš vidí blíž se nést – krásné oči jdou se dívat, kolik hodin tady jest. Slyšte, tichý stromu hlas hudbou jitra volá Vás, vůní zpívá, květy dýchá: – Dítě sladké, není čas! 54 – Pro Vás kvetu, čekám Vás, uslyšeti chci Váš hlas, hodiny lhou, nespěchejte, dítě drahé, není čas! – – A Vy přece jdete dál, strom své květy marně stlal, za Vámi však v cestu ještě z růžova se rozdýchal. Vidím ten strom duší žít, chápu jeho touhu, cit: jediným jen květem aspoň ve vlas Vám se zachytit. Jediný květ by se smek’ na Váš rudý živůtek, tam žít ještě aspoň chvíli, a proč chtěl žít, aby řek’ – Jediný květ aby pad’ pod Váš kročej, umírat, naposled by v smrti zavzdych’, kterak toužil, měl Vás rád... Známý strom zas vidím kvést, první vždycky v květech jest – a o Vaší kráse zpívá každá jeho ratolest! 25/4.
55

ČERVENÝ SLUNEČNÍK.
Na cestě v neděli slunečník červený zahořel, veliký máku květ. Za květem hleděl jsem, šťastný a zmámený – větry jej odnesly ale hned. Ty květe, hořící v tmu vlasů hlubokou, proč plul jsi váhavě od cesty mé? Tvé stíny krvavé a mladou červeň tvou já dávno miloval u Paní tvé. A jak jsi tratil se tam dolů červený – já, který čekal na Paní tvou, někde v svém citu hluboko zraněný viděl jsem rdít se tě – krví mou... 12/5.

NOVOROČNÍ.
V noc číše moje kvete, růžově zářivá, s ní poslouchám, jak buší věčnosti kladiva, sloup starý jeden kácí, na nový v práci hřmí – svou zvedám číš, ó, dítě, na naše přátelství! Ten jeden rok co podal, vše slyším v hřmění tom, violy d’amour píseň i z dálky dunět hrom, i píseň kroků Vašich i předrahý Váš hlas, když v májovém kdys jitru jsem zastavit směl Vás. 56 I lupení v tom zpívá v aleji chvějivě, a píseň zní na nervů napiaté tětivě, kdy čekával jsem v letě v opojné závrati... Ó, jitra, jež jsem ztratil a jež se nevrátí! Jenž odchází, buď slaven! Dost krásné bylo již, že duše naše k sobě v něm přistoupily blíž, že Tajemství jsme blíže v tvář pohleděli v něm! Buď pozdraven, jenž nosil Váš obraz v znaku svém! – Jak číše moje hoří! Plá to v ní nad granát! Ó, dítě, s Vaší číší dnes srazil bych svou rád, ať přes hranice věků a v celý vesmír hřmí: na Vaši krásu tmavou, na naše přátelství! Na Vaše štěstí, dítě, jak já bych chtěl je zřít, kdybych moh’ s celým světem hrdě se za Vás bít, kdybych moh’ proti všechněm svůj za Vás zvednout štít a s Vaší barvou v boj jít za Váš i za svůj klid! Na Vašich očí velkých horečné plameny, na Vašich vlasů tmavých vášnivé prameny, na Vaší duše prudké i slunné bystřiny, na Mysterium, za nímž jdu v její hlubiny! – – V noc číše moje rudá plá krví ohnivou – S kým přiťuknu si, dítě, na pozdní touhu svou? Svou číši v prázdno zvedám a hvězdný hledám zrak, a nebe je tak tmavé, a světla škrtí mrak. 57 Svou číši v prázdno zvedám. – Nač čekám ještě dál? Jen důvěřivé slovo bych zaslechnout si přál, jen jeden krok, jenž blíž jde, mé číši nevyhne, jen jedno přiťuknutí, jež všecko vystihne! Vše uhádnout a poznat, až do dna vypíti, dvě duše z číše jedné... a pak ji rozbíti, jen pohledy pít dlouhé... a sladce oddaní poslouchat dunět kovy na věků rozhraní – – V noc číše moje hoří krvavě zářivá. S ní poslouchám, jak buší věčnosti kladiva, v to hřmění číš svou zvedám, v dnů nových záplavy, a zpívám: miluji Vás! – Vám piju na zdraví!

VÝCHODNÍ HVĚZDY PLANOU...
Východní hvězdy planou v noc rozžatou, Betlémské hvězdy hoří na cestu mou. Kam vede ta cesta za deště hvězdného? Ó, k Betlému srdce Vašeho! Mé dítě, to dí mi jen tušení cit: jen na krok smět v Betlém se přiblížit, že našel bych u jeho růžových bran květ jeden, jenž mnou je pěstován... A kdybych měl celým životem jít s touhou po ráji, kam vede Váš svit – za tiché blaho, jež toho zdání dal jas, ó, Betlémské hvězdy, miluji Vás! Vánoce.
58

VALČÍK.
Má Srbko tmavá, z národů všech, co jich tam bylo v tom mihu, k Vám jediné tíh’ touhy mé dech, ó, tmavá Vy růže jihu. Co bylo všecko? To rámec jen pro Vaši krásu, mé dítě, jen hudba a barvy pro můj sen, v němž štíhlá mi tančíte skrytě. Má Srbko útlá, hledal jsem Vás, na Vás jen šel jsem se dívat, a v hudbě a v tanci jen touhy své hlas jsem slyšel zpívat a splývat. A jak jste, nebeských květů pýr, se nesla krásná v tom hluku – tak moci skočit v ten omamný vír a zachytit Vaši ruku! A daleko, daleko s Vámi plout nad proudy světa a času, a slovo jediné vydechnout do Vašich spuštěných vlasů – A pak mít památkou na ten rej ten květ, v nějž jste voněla chvíli, sobě jej urvat, než zašlape jej Váš malý sandálek bílý... 59

VEČERNÍ NÁLADA.
A všecko splývá v barvách zapadání, v růžovém prachu chví se přede mnou... Klobouček kdesi rozbělal se v pláni... a v dál to táhne silou tajemnou – – A v šeření se přede mnou cos chvěje – kdož ví, je přelud, mha či útlý květ – však jest, jak dých’ by květen do aleje a prchá cos a nevrátí se zpět – – To dýchlo na mne ještě jednou mládímládí, ó, černé oči, z Vašich zřítelnic! A to, co prchá, nic víc nenahradí – Vy jediná, a nikdy, nikdy víc! Náhoda, osud, určení či zdání – – ó, byl to jeden z krásných zázraků, že potkal jsem Vás cestou z nenadání a našel světlo do svých soumraků. To stačilo, že doteklo se pouze mých stromů chvíli, blýsklo v haluze, by zdálo se mi v bláhové kdys touze, že kvetou znovu – – Krásné illuse! – – Jdi, starý hochu, z cesty, jež se kloní v pažity jara, v květů nádheru! Z té drahé ruky kterak růže voní, jen tušit můžeš za svých večerů! – – Ó, dík Vám za to, že jste „bez zásluhy“ (to napsala jste v lístku jediném) mých pozdních snů květ přijímala druhý a tajemství mé skryla v srdci svém. – 60 Jen jedno jitro v máji jásající – a pak už nikdy přímo v ústrety – – A všecko, co bych chtěl Vám ještě říci, v mé duši zbude jak hrad zakletý. A z hradu toho jenom vysvobodí vždy vzpomínky, co rok dal krásného: to hledání i náhody, jak lodi se potkaly za větru přejného – – Ó, s Bohem... Mizí... Už se nevrátí mně... Jen v dálce stužku růžovou tu znám: tu na kloboučku nosila jste v zimě – a nevím, proč tak na ni vzpomínám! Ó, buďte šťastna! – Vše se v tmách už tratí – jen já to světlo nesu v srdci svém: Vás jenom tak jsem mohl milovati silného pojmu celým obsahem, tak pravdivě, tak závratně a zrale, tak silně a tak bez naděje v cíl – – A tma je už a rád bych nenadále se po lesích a horách rozbloudil. A rád bych teď šel bouří prudkou náhle a nechal v sebe déšť a vichor bít – snad proto, že bych jizvy země spráhlé rád viděl v blescích vláhu nebes pít – snad proto, abych u večer pak vlahý moh’ také bouř své duše utišit a vzpomínaje na Váš profil drahý vyhýřit mohl na vždycky svůj cit... 61 Ó, dítě, vím, Vy také procítíte tu chvíli, kdy vše mluví v předtuše, kdy vše, co zraku dennímu je skryté, plá, rozkvétá a zpívá do duše: zvuky a vůně, květy plné rosy, i dálky světly nebes vznícené – – Tu vzpomeňte si, že Vás rád měl kdosi, kdo pozdě přišel k bráně zamčené... LI. 13/7

CESTOU V ČERVNOVÉ NOCI.
Jdou vůně, stoupají a obětují tmám, a voní propasti i hory ke hvězdám, i růže stolisté, královny květů mých – to voní královny v zahradách dalekých. A ve tmách, ve vůních, po bledé silnici v své touhy zamlklí jdou pozdní poutníci, z chladnoucích severů jdou za růžemi v jih – a voní královny v zahradách dalekých. Ti chodci spozdění též vyšli za světla, však místo růží jim tma v cestu rozkvetla, jen vůni zanáší k nim vítr, jenž se zdvih’: to voní královny v zahradách dalekých... My, kteří bloudíme v svou zaslíbenou zem, jen tušit můžem’ ji v hvězd plání mihavém, tu půdu kvetoucí, z níž pozdrav k nám jen dých’; to voní královny v zahradách dalekých – – 62 A myslím na růže, jež kdy jste nosila... Ó, růže daleká!... Mou žádná nebyla... Ó, vím, že pozdě jest... A jdu tou nocí tich – A voní královny v zahradách dalekých.... 29. června

VÝCHOD NA HORÁCH.
Na východ slunce tak jsme dychtivi byli na horách vždycky za letních rán. Noc vždy jsme krátkou při číši problouznili, zpívali k hvězdám i v svit měsíce bílý, který nám v lůžko oknem byl stlán. Pak šerem, rosou, travou na Zory výše čekat, až dálky začnou se rdít! A zavoněly růže z neznámé říše, a rozhořel se požár veliký tiše jakoby celý vesmír se chyt’ – – Mé dítě, rudá jitra na horách kdysi co jsou dnes proti těm jitrům mým! Na východ čekám denně... Má jiné rysy, alej je nízko, město v rozhled se mísí – ale jak v horách se rozkoší chvím! Ó, slunce moje mladé, Vy, která jdete krokem tak plavným alejí tou – na horách východ se v mé toužení plete, ale když jdete, Vy když jediná jdete, to je slavnější blýsknutí tmou! 63 Jen ráno chvíli krátkou! A moje touha chtěla by s Vámi probloudit den! To ráno blýskne jen světelná prouha – a den je tmavý bez Vás, a noc je dlouhá – ó, na horách s Vámi žít chvíli jen! Jen jedno jitro, dítě, dívat se s Vámi na východ v horách, v hasnutí hvězd! V jedinou chvílí, která spíjí a zmámí, stisknout Vám ruku, chápat: jsme sami, sami, v svobodě výšek, v samotě cest! Tam za svědectví hor, jež požáry topí, vzpomnět té městské aleje zas, v níž na Vás čekám a jen ve Vaše stopy pohledem, který svět chladný nepochopí, smím psát a šeptat: miluji Vás! Tam jak by pramen krve východní tekl – ó, miluji Vás – šeptat v ten nach, můj pohled k výškám hor se vysoko smekl, sráz nedostižných výšek jej nezalekl – co Vás, mé dítě, vysoko práh’ – – Vy slunce, vysoko tak vycházející, Vy stopy, vždy ráno vytisklé v prach, Vy oči, světlo v duši rozžehající – ó, miluji Vás –: to jen toužím Vám říci s východem nádherným na horách! 9. dubna
64

RUKOPIS.
Za městem v polích – ó, štěstí mám! –: potkal jsem v slunci dvě žačky Vaše; plavé a růžové; že „chodí k Vám“, řekly mi plaše. Bláhové touhy ovál mě dech – tak plný žáru a jarních míz: Bože, tak shlédnout v jich sešitech Váš rukopis! Co je mi po něm? – Ó, dítě mé, tak Vašeho písma poznat rysy, a číst v jeho liniích, dýchat v ně, jak v mládí kdysi... Ale je podzim! – A suchý list, když spad’ mi pak na hlavu v černém hvozdě, rukopis osudu moh’ jsem číst: Marno je! Pozdě! Ó, býti tak jaro! – V boj pro Vás bych šel se světem celým... Být jaro jako kdys! – – A denně bych vítal a denně bych zřel Váš rukopis – – 65

* * *
Jdu sněžnou plání k lesům výše, sníh bílý svítí – jdu tak sám, v mou duši světlo padá tiše, a jdu a na Vás vzpomínám. A v slunci planou sněhem stráně: toť mramor bílý – jaká zář! Tu láká mne to vepsat na ně cos přírodě a nebi v tvář. Zas touha tu! A duši chvátí a vzpíná po Vás ramena: a v desky sněhu musím psáti Vašeho jména písmena... Už nebe jen se dolů dívá, a mlčenlivá Zem se chví, jak ruka moje ve sníh vrývá, v těch písmenech své Tajemství! Ó, chlubím se jím, rouhač, nebi, ať v písmenech ta tajna zří, a třeba svého slunce hřeby je nezluštěné rozbíjí –: až rozpustí se sníh ten bílý, pod nimi rozkvetou fijaly, jež Vaše drahé jméno vpily, by vůní svou je dýchaly... 22. ledna.
66

PÍSEŇ.
To slunce tak žehalo prudce – šlo světlo před Vámi cestou tou – když viděl jsem ve Vaší ruce tu ratolístku hodovou. Ó, rozmarýn, rozmarýn tmavý – – ó, ručka ta bílá... ó, vlasů stín... ó, štíhlá, ó, tmavá... blesk v oku žhavý – – Pro koho kvete rozmarýn? Co jsem tu já? – Hlas Váš jen chytám v hovoru ulic, tak na krátko – a prchavé vteřiny čítám, když kolem jdete, Pohádko – Ó, jednou jen života spěchem postát tak s Vámi cestou tou, a poznat, že dálným jen echem zní cosi ve Vás strunou mou: to, věřte, dost bylo by štěstí, dost pro vždycky světla v života stín! – To jsem si říkal, když viděl jsem nésti Vás včera rozmarýn. 17. října.
67

NOCTURNO.
Tma od východu mávla perutí, v růžové šero kraj pad’ bez hnutí – je chvíle hasnutí: požáry zbledly, země dýchá klid, a lesy, lesy, ty počaly čpít – – – ó, touho: zabloudit! Teď s duše padly všechny závory, cos letí z ní za stmělé obzory, výš, výše na hory! V chumáčcích padá nocí černý květ – ó, touho: v dálky teď se zahledět, vidět a nevědět – Tak dívati se v tmy té těžkou pláň a blízko cítit něčí horkou skráň a něčí tisknout dlaň – – A vzpomněl jsem na městskou ulici, kde zahlédl jsem zrak Váš zářící a v ruce kytici – Z vesmíru květů to je skrovná část – přec v cestu mou z ní prášek jenom střást, jaká by byla slast! – – 13. června.
68

ASPOŇ TEN KVĚT...
Aspoň ten květ – alespoň o ten byl bych Vás poprosil rád. Ale krok vázl, a slov neměl ret, a jenom v duši hluboko kdesi zpíval a hřměl ten spád... Jediný květ – a snad by stačil pro život celý – – ó, slast: ve Vaší ruce jej vidět se chvět, pak mít jej, z něj dýchat a jednou k nejdražším památkám klást. Aspoň ten květ mít od Vás v cestu – víc neptat se, nehledat již: neb obsah všeho, slov celý svět je v květu splynulém z ruky Vaší v tu bouři, v tu touhu, v tu tíž... 1. června.

PÍSEŇ.
Jak listí spadává zticha v aleji Vaší, jak dech, slyším, jak písní to dýchá z keřů a ze stromů všech. Pohádka o dlouhé touze, tak sladká, z růžových dob – to listí znalo ji pouze, padajíc do Vašich stop. 69 Jak jste tu zatím šla z domu, chvělo se teskně Vám vstříc – ó, souzvuk duší a stromů – – kdo z nás Vás miloval víc? – To listí tiše tak splývá, kdos v touze jak by v něm dých’ – o Vaší kráse si zpívá, důvěrník čekání mých. To listí tiše zřím splývat – ó, spjat svůj osud tak s ním: o Vaší kráse si zpívat, a odejít s listím tím... 6. listopadu.

PŘÍPITEK. (Slovačce ze dne 14. února.)
Že jsem Vás neviděl! – Ale vím: ze všech jste jediná byla – co hárá krajem tím kouzelným, vše krása do Vás se slila. Slovačko štíhlá a divoká, to slunce, v němž réva zraje, šlehlo Vám v kolébce do oka, v duši i v krvi Vám hraje! Ta vášeň silná a zapřená! Gracie přírody v kroku! Slovačko jediná, zrozená s bouří i slunečnem v oku: 70 Vidím Vás tančící před sebou –! Linie! Půvabe! Sílo! – – Noc je – a tichou jizbou mou jakoby víno se lilo – Voní to, zpívá to zmámené, hlavu to spíjí i duši, z mé číše přetéká červené, do spánku rozkoší buší – To víno u Vás též uzrálo, „sestro“ Vám říká a „paní“, a víc než jindy dnes zaplálo v mé číši v bratrském plání – To Vaše slunce hoří v něm, to Vaše oči v něm spíjí, v tom víně slováckém, hořlavém, to Vaši krev z něho piji – To šťávu tak vzácnou piji dnes, ó, útlá Slovačko sladká – – Tančíte přede mnou – Jaký ples! – Proč jen ta noc je tak krátká! Do noci za Vámi zvedám číš! Slovačko, sestro má rodná! Na Vaši krásu! – Vy spíte již – Nuž, na sny Vaše! Až do dna! – 17. února.
71

ÚRYVKY.
Přec po mlhách vždy slunce vyjde zas! – Ó, slunce, v něž se nelze podívat, ó, vysoké, kam nelze dojíti! Přec hledám Je a miluji tu zář, a zachytit jen jeden paprslek těch krásných ohňů – jaká tichá slast! – – – – – – – – – – Ten paprslek jsem v duši uzavřel a v samoty jsem utíkal zas s ním, v ta pole širá, sídla tajemství – – a slunce, slunce kolem hýřilo. – – – – – – – – – – A v slunci vzpomínám... Hle, obrázek: den v září, sluncem zaplavený tak – a vyzváněly hrany královně –; ze hluku davů jste se zjevila, tak tmavá letem, v černém hedvábí, na vlasech černých rudý klobouček, z nějž po tváři Vám hrála záplava – a v slunci svítil bílý slunečník – – Proč stále to tak všude kreslím teď? – – – – – – – – – – Oranže sladké, jež jste nesla si! Mít v slovech sílu šťávy, vůně z nich, by sládla v srdci Vašem na chvíli a blažila Vás jak ony Váš ret! – – – – – – – – – – To je má touha: Vaše blaženost! 72

NOCTURNO.
V Babí lom, v rozhlednu měsíc plá, měsíční dole tek’ příval – to byla ta chvíle blouznivá – já v stranu Vaši se díval. A lesy dýchaly, šuměly – ó, touhy tajemné hlasy! – Ale mně z písně jich voněly jen vlasy, jen černé vlasy. Ten akord vůně plynul a vál, blýsklo se na lepší časy – Kdos v dálce na noc si rozplétal své vlasy, své černé vlasy. A nocí když lesem šel jsem spat – ó, temna rozkošné krásy! – já cítil, já hladil, já oči klad’ v ty vlasy, v ty černé vlasy...

LINIE ŠATŮ BÍLÝCH...
Linie šatů bílých, linie splývající, vy vlasů tmavé květy, v tu vřavu dýchající, Vy bílá bez ozdoby, ó, tmavá, kterou hledám, souzvukem nepoznaným v mou touhu zpívající! Tón jeden na klávesách... jen struna měkce šumí... Svět neslyší jí hluchý, jen dva jí porozumí... 73 Tón jeden utajený, a ta, jež chápe, duše ve vřavách všech jej slyší a v hloubce své jej tlumí. 16. ledna.

PŘÍPITEK.
Bdím v noci sám... Má lampa hoří a zpívá mi: můj hochu, víš, na kterém z dálných, sivých moří teď v hluchou tmu tvůj člun se boří, člun, po němž pluješ v Krásy říš? A jak se rudě v číši blýská mi mělničina, já si dím: můj člun nevpluje na skaliska, neb dnes už země je mu blízka, a se stožárů už to jásá: – ó, tmavé dítě, břehy zřím – – Buď zdráva Vaše krása! Mé tmavé dítě, námořnice v mých plavbách dálných, v touhách, v snech, je v očích Vašich ohně více, než hvězd jich mají zřítelnice na cestách bludných plavců všech – ó, miluji Vás jak ty hvězdy, jež hoří teď do oken mých – ó, sviťte v moji cestu vezdy a provázejte snů mých sjezdy, vy, v zahradách mých růže tmavá, ó, květe světů nebeských – Buď Vaše krása zdráva! 74 Má růže tmavá, v cestě sněhem dnes zkvétala jste přede mnou – já v přístav Váš moh’ dospět během, neb dělen jsem byl úzkým břehem od Vaší země chvílí tou – A že jste uhnula mi náhle, když chtěl jsem slovem hledat Vás: toť osud všech, kdož v nitro spráhlé v své touze velké, neobsáhlé chtí strhnout pramen božských kvasů – – Svůj pohár, samý rudý jas, na Vaši zvedám krásu!

TEN TICHÝ ROMÁN!
Ten tichý román! – Cesta parkem tím a v ní ty oči, jež tak sladce pálí – ty oči, jež se vyhýbaly mým a jež se na mne nikdy nedívaly: a z mála tak přec román vyrůstá, nad světa křik své kapitoly zvedá, v něm Psyché prst si klade na ústa – Pst, Tajemství, má černovlásko snědá! Ta jitra, dny a měsíce a rok! Čím jste mi byla! Co jsem pro Vás prožil! To báseň, báseň! A do jejích slok jsem předivo tak důvěřivě složil, – to předivo tak tenké, tkané snem, že chvělo se při každém zavanutí, že slovem, potkáním neb pozdravem jsem bál se strhati je k zahynutí! – 75 Ó, přítelkyně květů májových, ó, družko růží, jímavá a tklivá, ó, květinářko dobrá v cestách mých a jak ty květy vždycky mlčenlivá, loučím se s Vámi bez otázky zas – já na obtíž Vám nikdy nechtěl býti – věřil jsem ve Vás, třeba neznám Vás, a doved’ jsem Vám vždycky s cesty jíti: ó, buďte šťastna, buďte šťastna vždy, vždy noste růže – já už chci jen trny, a šťasten jsem, že v paměti mi tkví Váš obraz v květech celý, bez poskvrny – A zas jdu sám – To projel jenom blesk, a teď už zas má krajina je tichá, zas marné touhy splývá po ní stesk, a z obzorů to na noc dlouhou dýchá. Však v noci té vždy uvidím, to vím, kdes ve tmách dálky oči ty, jež pálí – ty oči, jež se vyhýbaly mým a jež se na mne nikdy nedívaly... 13. července.

STOPY V JARNÍM SNĚHU.
Když padal na jaře sníh, já stopu Vaši v něm shléd’: to otisk útlý jak list v tu bílou hmotu se hnět’ – ó, drahé dítě ,dítě, ten list, ten jarní list tak rád bych z té tvrdé cesty byl zved’. 76 Tam cizí zašlapou jej – list jarní, který spad’ v sníh, jej slunce rozdýchá v nic v březnových úsměvech svých, ó, stopo sladká, ó, lístečku, co zbude mé touze z otisků tvých? Vy listy vytisklé v sníh, jenž teplem Vaším se třás’, proč zvednout nemohu vás, vy útlé lístečky, vás – – ó, stopy teplé, ó, otisky, jak v jarním sněhu svítí váš jas! Mít listy, alespoň vás, v svůj herbář bych si vás klad’, za nocí tichých z vás bych dal vůni minula vát, na vaši přesladkou paní bych nad vámi věčně chtěl vzpomínat... 27. března.

KDYŽ JSTE SE DÍVALA NA MOŘE...
Když jste se dívala na moře, zrakem svým hořícím na moře, tam dole na moře v letní čas, v tu bezmezna, nesmírna širou líc, na moře bez pout a bez hranic – zda jste si vzpomněla as? Zda jste si vzpomněla: daleko, daleko, na břehu protějším, 77 přes šířku neznámých vod, kdo hledá Vás, touží k Vám, volá Vás, a v odpověď nemá ni echa hlas, jenž zanikl ve vln doprovod? (Ó, dojmy odvěčna, nemožna, nemožna dohlédnout, doslechnout, překlenout dálky, spojit břeh! – – Těch rozměrů bez konce pochopit tříšť jen v tu chvílichvíli, když dal Vám cit – pak víte, co je mé touhy vzdech.) Té touhy po květech vysokých, po metách krásných a dalekých, té touhy: za Vámi jít a říci Vám... Co? To nevím sám – to něco, co moře zpívalo Vám, co nelze říci, jen procítit, co neřeknem nikomu, nikomu, jen samotám, hvězdám – a jen Vám, Vám, dítě, jediné Vám... Ta touha daleká přec krásna tak! – – Vy, jež jste mořem svůj spájela zrak, již víte, ó, víte, jak Vás rád mám!

VERŠE PODZIMNÍ.
Padalo listí... Přišla jste tichá a prošla uvadlou alejí. – Ó, cítíte, tušíte, jak jeseň dýchá ve Vašich šlépějích nadějí? 78 Pod Vaším krokem to listí rudé štkalo zpěv májů budoucích – Zda v jejich záhonech též místa dost bude pro ten květ tichých citů mých? A z východu zahrady pršely v cestu Vám růží krvavé prameny, když ztrácel se tam dolů zas k městu ten klobouček Váš červený – A jak jste mizela, já cítil zas hrýzti tu touhu v sobě: Vás zadržet a do cesty hodit v ty růže a v listí Vám touhy své pozdní pozdnípozdní, pozdní květ – A ať jej zvednete, ať nevšímnut zvadlý zahyne v cestě: vždy Vás mám rád – neb list, jejž zved’ jsem z Vašich stop, spadlý řek’ mi, jak sladko blízko Vás umírat... Ať je to osud, ať hvězd to jsou čáry – házím Vám květ svůj... V slunce? Či v mráz? – Vím jen: má duše plá novými jary... Cítíte květy? Hledají Vás! 26. října.

JSTE SILNÁ DUŠE...
Jste silná duše, vím to již, ó, vím, jste duše krásná... poznávám to snadně. To v oči Vaše stoupá žár a dým z požárů vznícených tam kdesi na dně. 79 A vím, že něco v požárech těch plá, co souzvukem se k mojí duši hlásí: ó, dítě mé, je jedna struna má v té hudbě Vaší, plné síly, krásy. A vím, ó, vím, že byla byste mou, v ten přístav Váš smět plout má loďka vratká... Majáky Vaše hoří ke mně tmou, ó, sestro má, má přítelkyně sladká!... 4. prosince.

MLHY.
Padaly mlhy včera, padly dnes – v mlhách jste chladně ztratila se kdes’ – Kam jde ta cesta? Bez Vás v prázdno a s Vámi do nebes! Tak rok už hledám na ní jenom Vás. A myslím si, co budoucnost dá as? Zda rozkvete tu jednou jaro, či všecko spálí mráz? Ó, věřím v jaro světů neznámých! Tam věčná slunce hřejí věčný jih, tam není pout a není chladna a není mha a sníh! Tam dávno už, ó, růže, ve svých snech jsem vsadil Vaši krásu v měkký mech, tam kvetete jen pro mne a stále, v nocech, dnech! 80 Ať nevidím Vás, ať jste cizí mi pro tento svět s mlhami chladnými – – tam kvetete mi, drahá růže, barvami žhoucími – a věčnými! 10. ledna.

CO PSAL JSEM VÁM –
Co psal jsem Vám – co ty mé listy byly? To v podzimu tak padá lupení se stromu, který stárne, a jen chvílíchvíli sní o máji a slavném vzkříšení. A jdete kolem... a pak vyhnete se... Ty listy zvadlé jsou Vám na obtíž... Ó, dítě, jděte, kam Vás mládí nese! Můj strom je skácen – cesta prázdna již. Já vím, je pozdě. Jdete jarem, jarem – a já jdu mlhou jeseně v svůj cíl. Jen jednu hořkost cítím nad tím zmarem: já nevím, čím jsem Vám kdy ublížil. V mé duši vždycky budete tak žít: tak divně krásná, neznámá a tmavá... A musí-li se cesty rozdělit, Vás volat zpátky, nemám, nemám práva. A nemohu se ani za Vás bít: svět viděl by v tom – všední prohřešení. Kdo dovede z těch davů pochopit, čím byla jste mi v pusté vřavě denní!... 81 Mé světlo hasne... Oči přivírám – v tmu Vašich očí hoří paprsk žárný: když ve snu jenom svítíte mým tmám, ten krásný sen – ten nebyl přece marný. 29. listopadu.
82

POSLÁNÍ DO ČECH. Napsáno za proslov ku představení v Národním divadle pražském ve prospěch Národního divadla v Brně.
V tvář mrazem šlehána a s čelem uzardělým, sněhem, kde hluboko tkví stopa krvavá, do vašich objetí a k vašim srdcím vřelým, ó, bratří, přátelé, dnes blíž jde Morava – jde krokem nesmělým, tak od přírody tichá jak čistá jiřička, již z hnízda plašili, a v okno paláce, kde všecko teplem dýchá, vám klepe, maličko byste ji vpustili. Neb těžce zemdlena je štvaním vlčí chátry, jež v pouti za vámi jí v cestu vběhla kdes, té chudé nepřejíc, by vyhledala bratry, a pomoc volala, než kroj jí v závěj kles’... Ó, slyšte, slyšte ho, ten výkřik osamělý, jímž divně zachvěla se zimní krajina, kde stojí uštvaná, zrak v slzách stopen celý, a po vás, přátelé, svou náruč rozpíná. A je cit hluboký, jímž za vámi jest hnána: chce sestrou být, kde brat jí ruku podává, chce býti ramenem, jímž byla vyzdvihána by s vámi koruna svatého Václava – – [85] Je v jejích vzpomínkách tak velký idol jeden, je Praha veliká, to srdce všechněch nás, a v ní zpěv sbratření, jímž veliký lid veden dům zlatý vystavěl si, plný velkých krás. A ve svých modlitbách má tiché jedno přání: by jeden paprsek z té velké krásy pad’ do mraků Moravy, by mohla v odhodlání též slovu českému krov vlastní budovat, krov milý nastokrát a přístřeší jen prosté, víc láskou zlacené než zlatem cimbuří – – Ó, bratří, přátelé, už pomoc, pomoc noste, než obzor do mračen se více zachmuří! Vždyť, co chce Morava, jak sami byste chtěli, je těla vašeho a vaší duše díl, tluk srdce jejího váš celý je, ó, celý, tep žití vašeho a krev je vašich žil – krev, která prolita už v mukách nastokráte, teď kypí k životu, jenž brán jí bez práva – a když jí srdce své a ruku svoji dáte, své brázdy uhájí si Česká Morava! 1889.

ŽENÁM. Slovutné umělkyni, paní Ludovice z Popelků, která svým přednesem při představení »Vesny“ veršům těmto zjednala platnost, věnováno.
Vždy v době bojů, v poražených pláči, v křik vítězů, z nichž každý trůn by rád, jen malý koutek věrné ženě stačí, by království si mohla budovat: 86 jen malý koutek, kde by mohla zticha svou láskou hřát a tvořit zázraky, být růží bílou na trní, jež píchá, a jako slunce zářit na mraky. Být tichou hvězdou do bouřlivých nocí, být melodií v mečů řinčení, a do vřavy jít, jen když ku pomoci kdes ušlápnutých volá úpění – a pro nebohé mít své usmívání, ó, ženy, kterým všechno zhojíte, jako tím teplem svojích drahých dlaní, když muž v ně skloní čelo rozryté. Neb jaro s vámi v zimy chlad jde zpátky a jitřní rosa je váš každý čin, a kam jen padne ten váš pohled sladký, je nový den a prchá tma a stín. Jde vesna s vámi, ať už bídu hojí či školy staví vaše nadšení: váš každý krok má tichou hudbu svoji a mládne pod ním suché lupenílupení. – – – Je zima u nás... Bolí to a studí, jak cizí mračna táhnou oblohou. Je práce mužů, co pod nimi budí ze snů a mrákot zemi nebohou. Jen buďte vy jim anděly v té práci, již k cíli kynou prstem zdviženým – a jestli v boji skráň se zakrvácí, ó, pomáhejte mužům raněným! 87 I samy krásny buďte krásy kněžky – to pro to naše chudé umění, a v lidu svého života boj těžký, ó, ženy, neste paprsk smíření! A dětem našim vštěpte lepší víru v budoucnost země plné těžkých ran, a buďte jako holubičky míru v tu zátopu a pustou vřavu stran! A ať už jste tu chudobkami pouze v tom zvlhlém drsném českém trávníku, či růžemi, jež voní v sladké touze a stvořeny jsou pro zpěv slavíků – ó, kveťte, kveťte pro tu českou hroudu, z níž rostete a jež nic nežádá, než aby vámi v podiv světa soudu se rozjasnila česká zahrada! A, Bože, Ty, jenž Milosrdný kladeš plášť na tu zem, by všecko přestála – Ty dáš, by nikdy více svatokrádež nám srdce žen pro cizí nebrala – ať, co tu roste z této půdy chudé, zas této půdě plody přináší, by vesna byla, kde je lid náš, všude, kam země naše sahá nejdražší! 1889.
88

PROSLOV, který při divadelním představení dobročinného komitétu dam dne 4. prosince 1890 v Národním divadle přednesla paní J u l i e K u s á, starostka „Vesny“.
VY, kteří šťastni bílými dny jdete, v pout chudých lidí oči pozvedněte: uprostřed mezi dnem a mezi tmou svůj celý život vaši bratři jdou! To není světlo, které k práci hřeje, to není noc, jež odpočinku přeje, to není zdraví, není chorob trest – a, Bože, přec to lidský život jest! Ó, večer je to, těžce mlhovitý: tam na obzoru chuchval tmy je vrytý – noc bude to, co přijde s touto tmou... A večerem tím, slyšte, lidé jdou! Jdou opuštěni, nebozí... Jich šaty provívá ostře vítr jedovatý, jdou šerem smutné jako duchové – a děti jejich pláčou hladové. Ó, je ten pláč tak divně lítostivý, půl jako nářek, půl jak výkřik divý po chlebu, šatě, teplém přístřeší – – Ó, kde je kdo?! Kdo bídné potěší? Jde tma, je večer a je mráz tam suchýsuchý. Však kdos tam je, kdo k pláči není hluchý! Hle, z mraků tmy tam nad hřebeny hor krvavý měsíc vyplul nad obzor, 89 a šedým nebem, jež se nízko klene, se rdí jak srdce z těla vytržené, a výše jde a modrá víc a víc – a za ním hvězd se noří na tisíc! A v celý kraj hned mírné světlo kane, a tiše splývá v oči uplakané, a mírně padá v kolej tvrdých cest, a bloudícím jak maják v moři jest. A chudáci se radují! Vždyť vědí, že někdo bdí a v cesty jejich hledí, a když ty hvězdy hoří oblohou, že děti jejich zbloudit nemohou – – Soucite lidský, ty měsíci bílý, jenž v chudých večer záříš ušlechtilý, buď požehnán! ó, dlouho, dlouho sviť a paprskem svým cestu hvězdám řiď, těm dobrotivým, zlatým hvězdám, které ty večer vodíš v chudých nebe šeré, těm hvězdám lásky, čistých záchvěvů, pro lidské bídy sladkou úlevu, těm hvězdám, které chudým dobře činí, jichž každý úsměv nese dobrodiní, těm hvězdám, které tichým světlem svým spasení nesou dětem chudobným! – – Paprsku čistý, ó, soucite lidský, ó, v chudých večery nám splývej vždycky, by v cesty bídy smutně klikaté kynulo vždycky nebe hvězdnaté! 90

PROSLOV k představení ve prospěch Spolku českých žurnalistů.
Beze jména, jenom voják chudý, bez titulů, šarže, epaulett, pod praporec drahý, bělorudý každý z nás se staví rád a hned – každý z nás, kdo strženi jsme jednou hořkou touhou po čems dalekém, po vlnách, jež na hřbet svůj nás zvednou a dál nesou v boji odvěkém – Nepokoji, mládí divný ostne, který ženeš nás v tu těžkou bouř: větry zlé ať vlny vzedmou zlostné a ať mraků škaredí se chmouř – ty nás voláš, mocný hlase nitra, v tyto stopy, svatě zářící, jež před námi za prvního jitra vtiskli velikých snů básníci! Byť i život odbýval nás suše za cítění našich mladých let, čistý hlase, ty budíčku duše, nadšení, ty voláš stále vpřed! Z nás šel každý rád k té drahé práci, odhodlaný, velkou láskou slep, neptal se, co v cestě té se ztrácí a kde na ní roste živný chléb. A tou cestou jdeme stále rádi, byť i klid měl stokrát sladší tvář – ať si jiní za poklidem pádí, za ně v bouř jde český novinář! 91 A v dnech zklamání a nepoklidu nemůže nic více těšit, hřát, nežli moci sloužit tomu lidu, z něhož jest a který má tak rád. – Věrný, denně, bez únavy sloužit, celý žíti s ním a v jeho snech, v jeho bolest celou duši vhroužit, v srdci cítit jeho živý dech, jeho tužby míti na svých rtech, být s ním spojen žulovými mosty... a za všechno k smrti míti dost: vědomí, že pad’ jak voják prostý, který konal svoji povinnost. – 1891.

PROSLOV k oslavě památky J. K. Tyla v brněnském divadle 1891.
Ten život, který málo dává vděků – však za to nejvíc žádá na člověku: myšlenek šťávu, by dav žízniv pil, a práci nocí, by z ní jiný tyl, a morek kostí i krev vlastních žil – ten život ty jsi, Kajetáne, žil! Tvůj život, Tyle, – Bože, co ti podal! Ty’s růže dával – on tě trním zbodal, ty’s rozdal všechno – on byl k tobě slep, ty’s lásku sil – on dal ti štěstí střep, a hlad ti dal, kde’s žádal suchý chléb, a místo vděku jedovatý klep! 92 Z těch byl’s, již v srdci s neklidem se rodí, jež divná touha do života hodí, a na všech cestách trhá ve svůj vlek: byl jsi z těch psanců velkých myšlenek, jež nepochopí jejich mělký věk, a nad jich světlem probouzí se v skřek! Byl’s bludný poutník na té české zemi, již miloval jsi, ke všem ranám němý, jež dal ti kámen, mráz a větrů hvizd. Ty’s zoufal – člověk! Ale básník, čist jsi ostal v srdci, přísti Vesny jist, byť pod tvou nohou chrastil svadlý list. To příští Vesny pro svou zem jsi čekal. A čím víc štván jsi v jejích hroudách těkal, tím víc ti v srdce ryl se její pád, tím víc tě táhlo kouzlo jejích vnad, tím’s víc ji krásnou, předrahou měl rád, tím’s víc ji toužil ze sna burcovat. V své doby úsvit, divný, romantický, ty z prvních vznesl’s paprsk’ čistě lidský: v tvém umění vřel živé pravdy kvas, v tvých divadlech se tajil, zněl a třás přírody české přirozený hlas, stín českých hříchů, světlo českých krás! Sny tvoje všechny, zklamání a trudy, ó, české Musy kočovníku chudý, už ukryl dávno dobré země klín. Kde’s burcoval však, aby z temna vin se k činu vzchopil této země syn – dnes posud stává posvátný tvůj stín. 93 A žehnán všemi volá v zanícení: Hle, obět moje, Bože, marna není! Ó, vy, jež hřeje nové doby vznět, umění přejte jeho zmládlý květ, a milujte ten malý český svět, jak já ho rád měl, hladový a bled!

JAROSLAVU VRCHLICKÉMU. K slavnostnímu představení v brněnském divadle.
V tichý kraj a jednotvárný, v českých polí klidný lán, kam koberec sedmikrásek, vlčích máků byl jen vtkán, jako příval nezkrocený, zhrdajicí tíhou pout, vlil se náhle rozvířený, hřímající, rozpěněný, mistře, slova tvého proud! Nový proud byl, nebývalý, zpívalo v něm divně cos’ – skřivánek to nebyl z polí, našich lesů nebyl kos, hrdlička to neplakala, ale bouřil prudký slap, vlnu za vlnou se hnala, jásala a dopadala, kam jí kynul lví tvůj dráp. Silný proud byl, břehy trhal, a v tu českou měkkou prst z dálných niv a ze pralesů vyvrh’ květů plnou hrst, z dálných světel oslnivý hrál v těch vlnách paprsek, jiný nežli zádumčivý, zpívající, chlácholivý tok těch našich modrých řek. 94 Nových moří, velkolepých, našim plavcům neznámých, otevřel jsi, mistře, pláně, by též český zrak je stih’! Sám jsi napřed, silný, ploval, by též jiní mohli plout, statečně jsi zavesloval tam, kam cestu ukazoval myšlenek tvých nový proud. A ať kámen sebe více padal v jeho bouřný jek, stále výš a výš se dmuly vlny tvojich myšlenek! Vyhloubila, rozšířila českých toků koryta, do české se půdy vpila, zvlažila jí, zúrodnila jejich peřej rozlitá. Neb ten proud byl požehnaný, z české duše tvojí trysk’ – třeba proplul cizí kraje, vlasti své jen nesl zisk, pro ni proudit neustával široce a ze všech sil, na jejím se slunci hřával, a jí dával, jen jí dával, co z hlubin svých vylovil! – – V tichý kraj a jednotvárný přines’ nový vzlet a vzruch, český obzor rozšiřoval, mistře, plamenný tvůj duch – – Čtyřicet let života je, co čas nad tvou hlavou vlek’, ale co tu klasů zraje z práce tvojí v naše kraje, to je celý činů věk! Do pracovny myslitele, básníka, jenž celý muž, všemi svými myšlenkami spěje dnes tvá věrná druž, 95 která, orle, vyhřála se pod tvou mocnou perutí... Život muže v síle, kráse na tě ještě usmívá se z budoucnosti klenutí: Vavřín dotek’ se tvé hlavy dříve nežli šedin sníh – a náš svět se dychtiv dívá do rozlehlých plánů tvých –: mistře, a ta česká hruda, zanedbaná staletí, už se kypří, není chudá, ornicí je sladkou rudá a dál čeká osetí! Co ti přáti, osévači, nežli slunce pohody, bys moh’ jednou zem’ svou vidět plnou letní úrody, která zkvetla z tvého setí všude, kam zrak dosahá,– bys moh’ jednou uviděti, jak se pod ní bude chvěti v blaženství vlast předrahá! 1893.

SVATOPLUKU ČECHOVI. Proslov k akademii spolků brněnských 1896.
Jaro má svůj sníh, březnový měkký sníh: tak tiše padá vždy, snivě a nejistě. A mrtvě zrozený úběl svůj prchavý nasype v hroudy, z nichž se to už zelená osením příštích žní, v trávníky sežloutlé, z nichž voní fijaly v přesladkém tušení 96 jara a skřivanů, mízy a pupenců a slunce dobrého, věčného slunce, jež věčně je mladé a mladé a mladé – – Takový je ten sníh, jejž padesáte let na drahou hlavu Tvou, ó, mistře Svatopluku, dnes tiše sype! – To je jarní sníh! Neb jaro, jaro je v tom čistém srdci Tvém, je veliké jaro soucitu a lásky, je nekonečné jaro květů, dobroty a tvoření a umění a písní! – Ty slavný strome, vyrostlý z české země, živený její prstí, prosáklý jejím vzduchem, zalitý její rosou a kořeny s ní spiatý tak nevyvratně, posvátně a věrně, Ty velký strome v pláni osamělé, vydaný bouřím, otloukán větrem, tak sám a sám... jen této zemi zas své dáváš květy, nádherné a bílé a napojené vůní dávných rájů i vůní země, ze které jsi vyrost’, i vůní duše Tvé, té veliké a dobré a rozvlněné sladkou harmonií – – A jak tu pníš, tak sám a sám v tom tvrdém českém kraji, poustevník tichý v pralesích poesie, spokojen s málem, vzdálen hluku všech, přec žiješ životem té, kterou máš tak rád: své Vlasti válčící. Z dlouhých samot svých na daleké se díváš obzory, na drahé její pláně, role, vrcholy, v krvavé západy její minulosti, 97 do sluncí bílých dnů, na mraky těžkých bouří, na třískající pouta otroků, i na Východ, z nějž čekáš nový den, v němž zatřepetá křídly vysoko Slovanstva orel bílý! Ó, stůj nám, stůj, a k svému lidu mluv, Ty, jenž jsi procítil veliký jeho hněv i velikou lásku. Lid tě poslouchá. Ó, uč ho dál, jak lež má nenávidět, jak pokrytectví práskat důtkami, jak proti cizáctví svá prsa nastavit a ohradit se vysoko čínskou zdí, jak za praporem Pravdy, Lidskosti, Vlasti a Svobody má k cíli jít a čistý ostat ve rmutu bojů všech, a čistý pokořit své odpůrce. Ty, jehož milujem’, ó, pěvče našich barev, ó, zpívej dál! – – Tvá Morava Tě slyší!

K CYKLU SMETANOVU.
V té úzké věži, jíž je česká země kdes na pomezí vesmíru a světů, ó, Dalibore, mistře, jenž jsi hrál na housle sladké v šero kalných dnů! Zdi byly úzké. Vězení to bylo, co země rodná mohla tobě dáti, ale tvá duše byla svobodná, tvá čistá duše byla slavičí. 98 Ty’s musel zpívat i v té těsné kleci, a jak jsi zpíval! Úzké její stěny se rozléhaly echem písně Tvé, a kameny po tobě zpívaly. A k úzké věži, jíž je česká země, svět celý táhne, tvojí hudbou zmámen, a poslouchá: to hraje Dalibor na housle sladké, český muzikant! – – Ó, ty, jenž spíš, ó, mistře, apoštoli, Lumíře, pěvče, proroku a králi, teď, mrtvý, žiješ teprv životem a z úzké věže zpíváš do světa. Tvůj vidím stín... Zdi věže přerostl už, ve vesmír vystupuje, obrovitý, Tvá lýra z půdy rodné vyrůstá a dotýká se obzorů, výš – hvězd. Ty do věčnosti hraješ, králi, králi, Tvé tóny přes moře se rozléhají, a věčná píseň lidstva v díle Tvém má příznačný a slavný český tón. Ó, velký stíne, jenž jsi z úzké věže, ze země české, v nedozírno vyrost’, života radost, sílu k zápasům a prudkost k lásce zpívej v naši krev! Ať všecky křivdy, bolest ponížení tak jako ty vždy hrdě zodpovíme: zas novou písní, novým činem, dál přes malých zlobu v slavné vítězství! 99 Ať jako ty věž úzkou milujeme, však prací svojí světů dobýváme – kořeny v zemi, srdcem u svých brázd, však hlavou přes obzor, výš, v říši hvězd. 23. února 1901.

K ÚPRKOVÝM LUNETÁM NA ŠKOLE VESNINĚ.
V ulici moderní, tak rozsvětlené v šíř, tažené řadou činžáků nadutých, ve vkusu končícího století – na štítu domu, jenž přec má svou řeč, Slovačky Tvoje, mistře, zpívají svou selskou píseň práci, radosti a Tvůrci. V dunění města, v prachu jeho cest, ve vzduchu dýmem prolezlém pustě, v útlaku života, jenž jde povrchem jen, slyším, jak barev Tvých píseň třepotná na zlaté půdě svého domova si zdravě chválí staré ctnosti žen: – Ó, děti srdcem, myslí, oddanou duší, ó, ženy modlící se, které bezmezně osud svůj kladete v ruce boží a měkce tak vložený jej tam vidíte, jak Jezulátko spí v rukou Madonny – vy, které slyšíte slovo boží, s modlitbou vstáváte, usínáte s Bohem: ó, Slovačky mé, modlete se za nás, za naši zemi, za její čistotu a za jejích žen silné pokolení! 100 – A vy, jež jste upiaty ku tvrdé práci, od rána do noci sehnuty těžce, vyhnány z ráje, a přece v ráji země – matky, ó, stařenky, po jejichž vysedlých bocích usedá Starost o dům a syny, ó, královny mozolů, přádla a hrud – dumavý nápěv svých kolovratů oblakům vtiskněte, větru a slunci, jež nad vámi přechází den co den: ať ke všem zápražím českých domovů po jeho paprscích splývá a volá do srdcí žen ta vaše píseň píle a práce! – A v radosti své se ukažte také, v tom bujném veselí slovácké krve, v čistém a prudkém, jak z přírody roste, bez hrází pokrytství, bez želez módy, bez falše, která se po jiných strojí, v domácí haleně, v domácí řeči – ať od věků do věků jde rozmar váš, ať tančí a zpívá a výská a volá, jak po práci hřeje jiskrná radost! Ó, královny mozolů, přádla a hrud, svatá je práce starostlivých žen! Zpívejte, domy své prozařte bílým štěstím, čistá je radost pracovitých žen! A ze hrud starostí, nad prach dnů všedníchvšedních, skřivánku, duše ženská, třepotavá, k nebi se vynes výš a výš k Světlu! – Tak zpívá, mistře, v ulici moderní, tažené řadou činžáků nadutých 101 ve vkusu končícího století – ve štítu domu, jenž přec má svou řeč, Tvých barev symfonie slovácká. 1897.

HRADY VESNINY. (K façadě čtvrté budovy ústavů Vesniných.) Proslov na zahajovací představení dne 30. září 1899, Národnímv Národním divadle v Brně.
Je v mlhách Špilberk – – Tmí se to tam, tmí – – Z dnů rytířských co nese v nový čas? Co ze zápasů šerých století, co z valů, věží, příkopů a zdí? Hrad rozkopán... a slunce rytířské, když ráno vstává i když chodí spat, své růže svůdné hází nadarmo v ty lhostejné a rovné, nudné zdi, jež v zeleň parku, nad puch kasemat, tam trčí v uniformě kasáren. – – – Pod mrtvým hradem svítí živý hrad! Z fasády bílé v barvách přírody tam kvete, zpívá, dumá Morava – a bílý anděl světlem plýtvá v svět a knihu zvedá v symbol vítězství nad hrubou silou hrubých zápasů, nad hřmění děl a klání barbarů – – ó, Vesno, v hradu svém buď zdráva, zdráva! 102 Tak v sousedství dvě doby osud snes’: tam v starých hradbách koule dělové, a zde dva erby: pestrá Orlice a Světlonoš, jenž stoupá výš a výš – – ó, nové doby hrady, buďte zdrávy! Ó, ruce žen, jež jste je budovaly, ó, srdce žen, jež láskou jste je hřály, ó, ústa žen, jež jste je vymodlily, ó, duše žen, jež jste je prolinuly – ó, ženy práce, ducha, odhodlání, ó, paní hradu, buďte zdrávy, zdrávy! Ať kolem hučí vlny cizoty: ten hrad je náš a vše je naše v něm, tak ryzí, celé čisté z kořene – a duše lidu bílá dýchá v něm, ta duše lidu hluboká a jasná a plna kouzla, pohádek a snů – ó, duše lidu, k níž se vracíme, ó, silná duše, znovu objevená, ó, buď nám zdráva, zdráva! – – – Je v mlhách osud. Ať se obzor tmí, neb nové světlo přízně kdesi vstává: chcem svoje jen na této půdě své – a chtí-li boj –: nuž půjdem v zápas duchů! Pak ženy všecky v hradu cimbuří! Ó, ženy, strážné ohně zapalte tam: neb mužům se to jde v boj sladčeji, když vaše barvy mají připiaty, a šátečkem jim v pozdrav máváte, a ohně vaše z dálky hoří tmou. – – 103 Ó, ženy, ženy naše, pomáhejte, ó, ženy všecky v hradu cimbuří! Ó, paní hradu, buďte zdrávy, zdrávy! Ó, Vesno, v hradu svém nám zdráva buď! 104 OBSAH. Strana
Úvodem1
Z prvních básní.
Popěvek7 Modlitba za vlast8 Při pohledu z Točníka10 Mezi čtením české kroniky11 Na oči souchotináře12 Mladé hříšnici13 Fijaly14 Na klinice14 U starého klavíru15 Matce, které jsem nepoznal16 Otci17 Cestou17 Paní, která na mě vzpomínala18 V bouři19
Básně od let devadesátých.
Z cyklu „Soucit“ I. Hody v komíně23 II. Podzim26 Dva protějšky: I. Naše kojná29 II. Sebevražda v kamenném mlýně29 Pole30 Ranní hvězdy31 Nocturno33 Ballada fatalistická33 Černá pole34 Z veršů o lilijích: I. Píseň asketů35 II. Adolescens moritur35
[105] Nocturno37 Růžové světlo38 In memoriam B. M.40 Jarní. B. M.41 U popele Hany Kvapilové42
Z písní o lásce.
Tmavou tak celou...47 Ticho je...48 Dál za Tebou jdu...48 Improvisace50 Píseň beze slov50 Zas hučí větry...51 Za nocí bílých...52 Jsou slunná jitra...53 Ranní nálada53 Romance o známém stromu na Kolišti54 Červený slunečník56 Novoroční56 Východní hvězdy planou58 Valčík59 Večerní nálada60 Cestou v červnové noci62 Východ na horách63 Rukopis65 Jdu sněžnou plání...66 Píseň67 Nocturno68 Aspoň ten květ...69 Píseň69 Přípitek70 Úryvky72 Nocturno73 Linie šatů bílých...73 Přípitek74 Ten tichý román!75 Stopy v jarním sněhu76 Když Jste se dívala na moře...77 Verše podzimní78 Jste silná duše...79 Mlhy80 Co psal jsem Vám –81
[106] Proslovy.
Poslání do Čech85 Ženám86 Proslov89 Proslov k představení ve prospěch Spolku českých žurnalistů91 Josef Kajetán Tyl92 Jaroslavu Vrchlickému94 Svatopluku Čechovi96 K cyklu Smetanovu98 K Úprkovým lunetám na škole Vesnině100 Hrady Vesniny102
E: tb; 2005 [107]