U STARÉHO KLAVÍRU.

Josef Merhaut

U STARÉHO KLAVÍRU.
V té jizbě setmělé, kam věčná noc se řítí se záslon spuštěných a z mříží, kam sed’ rez, já po dnech, po letech a po bloudění v žití tě, starý příteli, jsem zase nalez’ dnes. To z bouře, ze zimy a v vedra, krupobití jsem krok zas jednou pod krov nes’. Však čekám nadarmo, že hebce jako kdysi před tebe v úsměvech zas dívka sedne si a písní zanese mě nad skal vrchol lysý, jež slují životem, až k hvězdám, za lesy. Tvé struny strhány a pavouk líně visí nad sežloutlými klávesy. 15 Ty vyschlá bystřino, ty spící moře tonů, ty marně čekáš bouř, jež rozvlní tě v řev. Spíš každý kopne tě jak trosky puklých zvonů, a ty se rozpláčeš v tak zádumčivý zpěv... A mně se vždycky zdá, že já to v prachu tonu, a že to z rány mé jde krev. A slyším znít z těch strun: Můj pěvče zasmušilý, dokud bouř zmítá tě, jen létej k blankytu! Až nocem probdělým dáš poslední své síly, až budeš bídně mřít kdes v tmavém úkrytu, z tvé písně nadšené kdož sílu, jaro pili – pak půjdou kolem bez citu!