POSLÁNÍ DO ČECH.

Josef Merhaut

POSLÁNÍ DO ČECH. Napsáno za proslov ku představení v Národním divadle pražském ve prospěch Národního divadla v Brně.
V tvář mrazem šlehána a s čelem uzardělým, sněhem, kde hluboko tkví stopa krvavá, do vašich objetí a k vašim srdcím vřelým, ó, bratří, přátelé, dnes blíž jde Morava – jde krokem nesmělým, tak od přírody tichá jak čistá jiřička, již z hnízda plašili, a v okno paláce, kde všecko teplem dýchá, vám klepe, maličko byste ji vpustili. Neb těžce zemdlena je štvaním vlčí chátry, jež v pouti za vámi jí v cestu vběhla kdes, té chudé nepřejíc, by vyhledala bratry, a pomoc volala, než kroj jí v závěj kles’... Ó, slyšte, slyšte ho, ten výkřik osamělý, jímž divně zachvěla se zimní krajina, kde stojí uštvaná, zrak v slzách stopen celý, a po vás, přátelé, svou náruč rozpíná. A je cit hluboký, jímž za vámi jest hnána: chce sestrou být, kde brat jí ruku podává, chce býti ramenem, jímž byla vyzdvihána by s vámi koruna svatého Václava – – [85] Je v jejích vzpomínkách tak velký idol jeden, je Praha veliká, to srdce všechněch nás, a v ní zpěv sbratření, jímž veliký lid veden dům zlatý vystavěl si, plný velkých krás. A ve svých modlitbách má tiché jedno přání: by jeden paprsek z té velké krásy pad’ do mraků Moravy, by mohla v odhodlání též slovu českému krov vlastní budovat, krov milý nastokrát a přístřeší jen prosté, víc láskou zlacené než zlatem cimbuří – – Ó, bratří, přátelé, už pomoc, pomoc noste, než obzor do mračen se více zachmuří! Vždyť, co chce Morava, jak sami byste chtěli, je těla vašeho a vaší duše díl, tluk srdce jejího váš celý je, ó, celý, tep žití vašeho a krev je vašich žil – krev, která prolita už v mukách nastokráte, teď kypí k životu, jenž brán jí bez práva – a když jí srdce své a ruku svoji dáte, své brázdy uhájí si Česká Morava! 1889.

Básně v knize Básně: