TEN TICHÝ ROMÁN!

Josef Merhaut

TEN TICHÝ ROMÁN!
Ten tichý román! – Cesta parkem tím a v ní ty oči, jež tak sladce pálí – ty oči, jež se vyhýbaly mým a jež se na mne nikdy nedívaly: a z mála tak přec román vyrůstá, nad světa křik své kapitoly zvedá, v něm Psyché prst si klade na ústa – Pst, Tajemství, má černovlásko snědá! Ta jitra, dny a měsíce a rok! Čím jste mi byla! Co jsem pro Vás prožil! To báseň, báseň! A do jejích slok jsem předivo tak důvěřivě složil, – to předivo tak tenké, tkané snem, že chvělo se při každém zavanutí, že slovem, potkáním neb pozdravem jsem bál se strhati je k zahynutí! – 75 Ó, přítelkyně květů májových, ó, družko růží, jímavá a tklivá, ó, květinářko dobrá v cestách mých a jak ty květy vždycky mlčenlivá, loučím se s Vámi bez otázky zas – já na obtíž Vám nikdy nechtěl býti – věřil jsem ve Vás, třeba neznám Vás, a doved’ jsem Vám vždycky s cesty jíti: ó, buďte šťastna, buďte šťastna vždy, vždy noste růže – já už chci jen trny, a šťasten jsem, že v paměti mi tkví Váš obraz v květech celý, bez poskvrny – A zas jdu sám – To projel jenom blesk, a teď už zas má krajina je tichá, zas marné touhy splývá po ní stesk, a z obzorů to na noc dlouhou dýchá. Však v noci té vždy uvidím, to vím, kdes ve tmách dálky oči ty, jež pálí – ty oči, jež se vyhýbaly mým a jež se na mne nikdy nedívaly... 13. července.