VÝCHOD NA HORÁCH.

VÝCHOD NA HORÁCH.
Na východ slunce tak jsme dychtivi byli na horách vždycky za letních rán. Noc vždy jsme krátkou při číši problouznili, zpívali k hvězdám i v svit měsíce bílý, který nám v lůžko oknem byl stlán. Pak šerem, rosou, travou na Zory výše čekat, až dálky začnou se rdít! A zavoněly růže z neznámé říše, a rozhořel se požár veliký tiše jakoby celý vesmír se chyt’ – – Mé dítě, rudá jitra na horách kdysi co jsou dnes proti těm jitrům mým! Na východ čekám denně... Má jiné rysy, alej je nízko, město v rozhled se mísí – ale jak v horách se rozkoší chvím! Ó, slunce moje mladé, Vy, která jdete krokem tak plavným alejí tou – na horách východ se v mé toužení plete, ale když jdete, Vy když jediná jdete, to je slavnější blýsknutí tmou! 63 Jen ráno chvíli krátkou! A moje touha chtěla by s Vámi probloudit den! To ráno blýskne jen světelná prouha – a den je tmavý bez Vás, a noc je dlouhá – ó, na horách s Vámi žít chvíli jen! Jen jedno jitro, dítě, dívat se s Vámi na východ v horách, v hasnutí hvězd! V jedinou chvílí, která spíjí a zmámí, stisknout Vám ruku, chápat: jsme sami, sami, v svobodě výšek, v samotě cest! Tam za svědectví hor, jež požáry topí, vzpomnět té městské aleje zas, v níž na Vás čekám a jen ve Vaše stopy pohledem, který svět chladný nepochopí, smím psát a šeptat: miluji Vás! Tam jak by pramen krve východní tekl – ó, miluji Vás – šeptat v ten nach, můj pohled k výškám hor se vysoko smekl, sráz nedostižných výšek jej nezalekl – co Vás, mé dítě, vysoko práh’ – – Vy slunce, vysoko tak vycházející, Vy stopy, vždy ráno vytisklé v prach, Vy oči, světlo v duši rozžehající – ó, miluji Vás –: to jen toužím Vám říci s východem nádherným na horách! 9. dubna
64