VÝCHOD NA HORÁCH.
Na východ slunce tak jsme dychtivi byli
na horách vždycky za letních rán.
Noc vždy jsme krátkou při číši problouznili,
zpívali k hvězdám i v svit měsíce bílý,
který nám v lůžko oknem byl stlán.
Pak šerem, rosou, travou na Zory výše
čekat, až dálky začnou se rdít!
A zavoněly růže z neznámé říše,
a rozhořel se požár veliký tiše
jakoby celý vesmír se chyt’ – –
Mé dítě, rudá jitra na horách kdysi
co jsou dnes proti těm jitrům mým!
Na východ čekám denně... Má jiné rysy,
alej je nízko, město v rozhled se mísí –
ale jak v horách se rozkoší chvím!
Ó, slunce moje mladé, Vy, která jdete
krokem tak plavným alejí tou –
na horách východ se v mé toužení plete,
ale když jdete, Vy když jediná jdete,
to je slavnější blýsknutí tmou!
63
Jen ráno chvíli krátkou! A moje touha
chtěla by s Vámi probloudit den!
To ráno blýskne jen světelná prouha –
a den je tmavý bez Vás, a noc je dlouhá –
ó, na horách s Vámi žít chvíli jen!
Jen jedno jitro, dítě, dívat se s Vámi
na východ v horách, v hasnutí hvězd!
V jedinou chvílí, která spíjí a zmámí,
stisknout Vám ruku, chápat: jsme sami, sami,
v svobodě výšek, v samotě cest!
Tam za svědectví hor, jež požáry topí,
vzpomnět té městské aleje zas,
v níž na Vás čekám a jen ve Vaše stopy
pohledem, který svět chladný nepochopí,
smím psát a šeptat: miluji Vás!
Tam jak by pramen krve východní tekl –
ó, miluji Vás – šeptat v ten nach,
můj pohled k výškám hor se vysoko smekl,
sráz nedostižných výšek jej nezalekl –
co Vás, mé dítě, vysoko práh’ – –
Vy slunce, vysoko tak vycházející,
Vy stopy, vždy ráno vytisklé v prach,
Vy oči, světlo v duši rozžehající –
ó, miluji Vás –: to jen toužím Vám říci
s východem nádherným na horách!
9. dubna
64