PÍSEŇ.

PÍSEŇ.
To slunce tak žehalo prudce – šlo světlo před Vámi cestou tou – když viděl jsem ve Vaší ruce tu ratolístku hodovou. Ó, rozmarýn, rozmarýn tmavý – – ó, ručka ta bílá... ó, vlasů stín... ó, štíhlá, ó, tmavá... blesk v oku žhavý – – Pro koho kvete rozmarýn? Co jsem tu já? – Hlas Váš jen chytám v hovoru ulic, tak na krátko – a prchavé vteřiny čítám, když kolem jdete, Pohádko – Ó, jednou jen života spěchem postát tak s Vámi cestou tou, a poznat, že dálným jen echem zní cosi ve Vás strunou mou: to, věřte, dost bylo by štěstí, dost pro vždycky světla v života stín! – To jsem si říkal, když viděl jsem nésti Vás včera rozmarýn. 17. října.
67