MEZI ČTENÍM ČESKÉ KRONIKY.

Josef Merhaut

MEZI ČTENÍM ČESKÉ KRONIKY.
Je minulost pláň šírášírá, nedohledná – a každý nechá otisk tam svých prací. Pláň pro všecky je nerozdílná, jedna, však každý se v ní jinou stopou ztrácí. Je po jednom poušť bez křoví a holá, kde večer je a stín jde rozvalinou, a když tam pak soud budoucnosti volá, ty hlasy někde v neurčitu hynou. A po druhém tam lesy čerstvě voní, v tlum balvanů polední slunce pere, že, když hlas věků budoucích hřmí do ní, zpět odpovědí volá echo steré... Ty stará kniho, psaná chvící rukou kdes v šeré jizbě za bouřlivých chvílí, já otvírám tě – a v skráň echa tlukou, z nich něco jásá a cos teskně kvílí. A něco praví: „Jdi – tu starou slávu slož do písní, ať upomínkou blaží!“ Však já si řekl: „Vzhůru, chlapče, hlavu – a v novém díle buď též jednou paží!“ 11