PROSLOV

PROSLOV k oslavě památky J. K. Tyla v brněnském divadle 1891.
Ten život, který málo dává vděků – však za to nejvíc žádá na člověku: myšlenek šťávu, by dav žízniv pil, a práci nocí, by z ní jiný tyl, a morek kostí i krev vlastních žil – ten život ty jsi, Kajetáne, žil! Tvůj život, Tyle, – Bože, co ti podal! Ty’s růže dával – on tě trním zbodal, ty’s rozdal všechno – on byl k tobě slep, ty’s lásku sil – on dal ti štěstí střep, a hlad ti dal, kde’s žádal suchý chléb, a místo vděku jedovatý klep! 92 Z těch byl’s, již v srdci s neklidem se rodí, jež divná touha do života hodí, a na všech cestách trhá ve svůj vlek: byl jsi z těch psanců velkých myšlenek, jež nepochopí jejich mělký věk, a nad jich světlem probouzí se v skřek! Byl’s bludný poutník na té české zemi, již miloval jsi, ke všem ranám němý, jež dal ti kámen, mráz a větrů hvizd. Ty’s zoufal – člověk! Ale básník, čist jsi ostal v srdci, přísti Vesny jist, byť pod tvou nohou chrastil svadlý list. To příští Vesny pro svou zem jsi čekal. A čím víc štván jsi v jejích hroudách těkal, tím víc ti v srdce ryl se její pád, tím víc tě táhlo kouzlo jejích vnad, tím’s víc ji krásnou, předrahou měl rád, tím’s víc ji toužil ze sna burcovat. V své doby úsvit, divný, romantický, ty z prvních vznesl’s paprsk’ čistě lidský: v tvém umění vřel živé pravdy kvas, v tvých divadlech se tajil, zněl a třás přírody české přirozený hlas, stín českých hříchů, světlo českých krás! Sny tvoje všechny, zklamání a trudy, ó, české Musy kočovníku chudý, už ukryl dávno dobré země klín. Kde’s burcoval však, aby z temna vin se k činu vzchopil této země syn – dnes posud stává posvátný tvůj stín. 93 A žehnán všemi volá v zanícení: Hle, obět moje, Bože, marna není! Ó, vy, jež hřeje nové doby vznět, umění přejte jeho zmládlý květ, a milujte ten malý český svět, jak já ho rád měl, hladový a bled!