VALČÍK.

Josef Merhaut

VALČÍK.
Má Srbko tmavá, z národů všech, co jich tam bylo v tom mihu, k Vám jediné tíh’ touhy mé dech, ó, tmavá Vy růže jihu. Co bylo všecko? To rámec jen pro Vaši krásu, mé dítě, jen hudba a barvy pro můj sen, v němž štíhlá mi tančíte skrytě. Má Srbko útlá, hledal jsem Vás, na Vás jen šel jsem se dívat, a v hudbě a v tanci jen touhy své hlas jsem slyšel zpívat a splývat. A jak jste, nebeských květů pýr, se nesla krásná v tom hluku – tak moci skočit v ten omamný vír a zachytit Vaši ruku! A daleko, daleko s Vámi plout nad proudy světa a času, a slovo jediné vydechnout do Vašich spuštěných vlasů – A pak mít památkou na ten rej ten květ, v nějž jste voněla chvíli, sobě jej urvat, než zašlape jej Váš malý sandálek bílý... 59