II. PODZIM.

II.
PODZIM.
Z kotle města přeteklého rmutem k večeru jsem v černá pole vyběh’. Vítr rval se se stromy a mraky, ale lidé tady nervali se. Ještěrky jen, žáby, myši v polích kolem nohou klouzaly mi hbitě. To byl klid! – I polní práce spala. Bože, jak tu bylo – bez člověka! Po mezích jsem chodil dlouho, dlouho – – – – Zápas žití! Chtíti! Vyniknouti! – Druhé tlouci! Sám se k předu dráti! Něco být! Mít slávu! Ženy! Jmění! Všemu říkat: pro národ se bíti... Jaký zápas! – – Večer byl už zcela. Ticho! Ticho! Vůně! Měsíc! Rosa! Pole tady čerstvo rozorané. Měsíc siný polil zelenavě černé hrudy. Byly ještě teplé. 26 Voněly a pára stoupala z nich z hlubokostí dechu Matky – země. V tichém světle nebes lampionu vidět bylo žlutá zrnka v hrudách. Zaseto! Má roditelko svatá, trpělivá, dobrá, svatá Země! V klidu velkém, jak přede mnou spala, čekající svého jara příští, jedna prudká ctižádost mne jala, jediné jen chtění po zápasech: jednou ranou moci položiti v hroudy ty své hříšné, mrtvé tělo, zmrviti je krví svou i kostmi, aby símě zaseté dnes v pole více rostlo, v hojnější klas zrálo a uzrálé dalo sedlákovi tolik zrní, by při jeho stole najíst moh’ se jeden člověk chudý, který teď kdes tápe bez přístřeší, bez pomoci, bez chleba a chorý. Chudým dětem 1896.
27